× Pojďte do toho s námi.

Nováková: Chraňme rodinu alespoň jako přírodu

19. 1. 2016

Nina Nováková (1954) je česká politička. Než se v barvách TOP 09 stala poslankyní parlamentu, působila jako středočeská zastupitelka, místostarostka, učitelka, zpěvačka a v neposlední řadě matka. Mezi její charakteristické vlastnosti patří neustálá aktivita. Je členkou akademického výboru České křesťanské akademie, předsedkyní Matice staroboleslavské, autorkou koncepce úspěšných vzdělávacích programů pro školy i seniory, členkou přípravného výboru festivalu duchovní hudby a Svato- václavské pouti doma, v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi.

Jak se změnilo po vstupu do parlamentu složení  vašich přátel?

Odjakživa se okolo mě pohybovalo mnoho lidí, jichž jsem si vážila a které jsem měla ráda. Kamarádů jsem ale vždycky měla velmi málo a v poslední době se tento okruh ještě zúžil. Mým nejlepším kamarádem je můj manžel. Na druhou stranu mě po vstupu do parlamentu překvapilo, s kolika inteligentními lidmi – a nemyslím tím pochopitelně pouze poslance – jsem se mohla díky své práci ve sněmovně setkat. Zjistila jsem, že v naší zemi je víc chytrých lidí, než jsem si myslela.

Jak se vám daří skloubit všechny vaše aktivity s rodinou?

Ptáte se, jestli vařím večeře? Mám doma vedle manžela také maminku a tatínka, a tak pokud je to jen trochu možné, snažím se jim uvařit. Ale tlak na využití a rozdělení mého času je paradoxně dokonce menší než v minulosti. V předchozí fázi života, kdy jsem pracovala jako neuvolněná místostarostka a zároveň učila na jen mírně snížený úvazek, mi péče o rodinu připadala složitější. Dnes je to náročnější vlastně pouze v dojíždění.

Ovlivnila vaše politická aktivita nějak vaše děti?

Mám jen jednoho syna Karla, nepočítám-li indické děti z adopce na dálku. Studuje speciální chovy na zemědělské univerzitě a jsem jako matka pyšná na to, že dokáže přemýšlet v mezioborových souvislostech. Ví, že samotné přírodní vědy bez filozofie, stejně jako humanitní vědy bez uznávání věd přírodních, přinášejí jen střepiny informací, ne celistvý obraz světa. Myslím, že i mé politické aktivity k tomu mohly přispět.

Zmínila jste se, že jste pracovala jako učitelka.  Co jste učila?

Vystudovala jsem český jazyk a latinu na filozofické fakultě. Češtinu jsem pak krátce učila na fakultě pedagogické. V socialistickém státě se však brzy ukázalo, že jako nestraník na vysoké škole přednášet nemohu. Teprve po revoluci jsem se do školství vrátila – začala jsem vyučovat latinu na gymnáziu a dostala jsem možnost formulovat pro studenty nový předmět základy humanitní vzdělanosti. Zároveň jsem pokračovala ve vlastním studiu a absolvovala nejprve základy společenských věd a potom etickou výchovu na pedagogické fakultě. Já prostě ráda chodím do školy! Dva roky jsem také studovala na teologické fakultě a nějakou dobu pak učila náboženství. Přestávku od učitelství jsem si udělala až v roce 2013 po nástupu do sněmovny.  Učím teď jen jednou měsíčně latinu dálkové studenty, abych nevyšla úplně ze cviku.

Slyšel jsem, že po nuceném odchodu ze školství jste se živila jako zpěvačka. Je to pravda?

Profesionálně jsem začala zpívat v okamžiku, kdy bylo jasné, že na školství nemám ten správný kádrový profil. Jednu sezónu jsem jezdila jako doplněk v programu Michala Tučného, potom s Petrem Spáleným, občas jsem vystoupila s orchestrem České televize. Moje skutečná dráha v „šoubyznysu“ však začala až v NDR. Byla to tvrdá, leč spravedlivá škola. Když jsem si jako relativně úspěšná sólistka mohla dovolit vlastní skupinu, sáhla jsem samozřejmě po osvědčených muzikantech českého rocku. Dodnes si vážím toho, že jsem mohla zpívat za doprovodu kytaristy Petra „Kulicha“ Pokorného, Zdeňka Juračky, baskytaristy Jirky Veselého a bubeníka Jirky Zelenky. Ta skupina byla bezvadná, a tak jsme uspěli třeba i v Rakousku nebo ve Švýcarsku. Na jevišti jsem byla šťastná, ale jinak patřím mezi stýskavé typy a kočovný život pro mě lehký nebyl. Když se mi po deseti letech zpívání narodil syn, skončila jsem bez ohlédnutí.

Říká se o vás, že jste doma chovala tygra. Jak k tomu došlo?

Mám ráda zvířata a ve svém pěveckém období jsem se na ně chodila dívat také do jednoho cirkusového zimoviště. V roce 1985 se tam stalo, že dvoudenní tygří mládě zůstalo opuštěné, protože je matka nepřijala. Ošetřovatelé, se kterými jsme se tenkrát už dobře znali, mi vysvětlovali, že koťátko je tím odsouzené k smrti. Řekla jsem si, že to přece nejde a že se aspoň pokusím udržet toho tygříka při životě. Vzala jsem si ho domů, krmila jsem ho speciálním mlékem a pečovala o něj. Dostal jméno Sáhib a byl členem rodiny Novákových do svých sedmi měsíců. Pak jsem ho vrátila do cirkusu zkušenému drezérovi, který s ním začal pracovat. Ta věc měla pro mě ještě dojemnou dohru. Po půl roce jsem se přišla podívat do cirkusu na představení. Když mě Sáhib uviděl, poznal mě, přestal poslouchat drezérovy pokyny a přišel mě pozdravit. Tehdy jsem pochopila, že i on mě bral jako svou rodinu.

Že jste rodinný typ lze vyčíst i z některých vašich poslaneckých aktivit. Nedávno například zveřejnila média váš návrh posuzovat nové zákony podle jejich potenciálního dopadu na rodinu.

Téma rodiny hýbá podstatnou částí členské základny TOP 09, o rodině a vzdělávání se bavíme takřka pořád. Dovolila jsem si tedy zformulovat návrh, který požaduje, aby každá připravovaná legislativní norma byla zkoumá- na z hlediska dopadu na rodinu. V tom- to návrhu drze mluvím o ekosystému společnosti. Základní jednotkou, kterou musíme chránit nejméně tolik jako přírodu, je samozřejmě rodina.

V čem vidíte hlavní ohrožení rodiny ze strany státu?

O dítěti musí rozhodovat rodič. To je princip, který musí být vůči rodině zachován. V případě, že se budeme snažit rodiče omezit, jasně jdeme proti tomuto principu. Aby však mohli rodiče ochraňovat a vychovávat své dítě, potřebují dostatečný prostor. Zákon, který nutí matku jít do práce dříve, než ona sama usoudí, že si to může vůči svému dítěti dovolit, je špatný. Stejně tak lze na rodinu nahlížet také jako na ekonomickou jednotku. Všechno, co je proti rodinné firmě i všechno, co jde proti živnostníkům a drobným podnikatelům, působí zároveň proti rodině. Všechno, co rodinu rozděluje, je špatně.

Jakých chyb se naše společnost dopouští v mezigeneračních vztazích?

Model mnoha rodin je nastaven tak, aby v budoucnu děti a mladší generace neměly dostatečný vztah k seniorům. Jako rodiče se nestaráme o děti, ale s postupem času budeme chtít, aby nás – až budeme nemocní, nemohoucí a nepříjemní – milovaly. Žijeme ve společnosti, která jako plnohodnotného tvora chápe pouze dospělého člověka v produktivním věku. Malé děti se proto snažíme odkládat kvůli práci, a zvyšujeme tím pravděpodobnost, že tyto děti později odloží někam nás. Ignorujeme fakt, že nevyhnutelně přijdou okamžiky, kdy člověk potřebuje čerpat ze vzpomínek na dětství, na to, jak se o něj maminka starala.

V kontextu toho, co jste říkala, je přechod z produktivního do seniorského věku v naší společnosti pro mnoho lidí velmi bolestný. Vidíte nějakou možnost, jak těmto lidem pomoci?

Senioři by měli opouštět svá místa postupně. Odchod do důchodu by měl být pomalý, tak, aby zlom nenastal ze dne na den. Aby stačili předat zkušenosti svým nástupcům. Aby ti, kteří je střídají, nemuseli projít stejnými chybami, kterými prošli senioři. To se v naší společnosti bohužel většinou neděje – konec nastává střihem. Na druhou stranu lze využít prostoru, který zde vzniká po skončení pravidelného pracovního procesu. Nabídnout například obohacování seniorů o další informace formou různých vzdělávacích aktivit třetího věku. I ve vyšším věku se lidé mohou dále učit a získávat nové vědomosti. Mívají dostatek času, disponují také značným penzem trpělivosti, jsou tedy dále ideálními partnery pro doučování či hlídání dětí, pro jejich doprovod na kroužky a podobně. Ostatně některá mateřská a rodinná centra v současné době již vymýšlejí know-how, které by umožnilo propojit potřeby rodičů a aktivních seniorů.

Jak je na tom podle vás česká společnost, co se týče vztahu k lidským právům? Čeští politici jsou ve svém jednání nejednotní a ve vztahu k zahraničí to může leckdy působit, že Čechům na lidských právech vlastně nezáleží.

V současné době jsme postaveni před výzvy, o jejichž existenci jsme ještě nedávno nic netušili. Jsme lidé, kteří nikdy neprožili ani válku, ani nějaké podstatné krizové momenty. Ten osobní prožitek nám schází. Často se proto snažíme vyčlenit konkrétní skupinu lidí, pro kterou bychom chtěli lidská práva ochraňovat. Současná česká společnost vymýšlí zákony či pravidla a vydává je za lidská práva. Bohužel tak tvoříme jednu nepřirozenost za druhou. Lidská práva musí přece platit pro všechny lidi. Jestliže bude většinová společnost zdravá, tedy jestliže lidská práva většiny budou ochráněna, potom snáze pomůžeme s řešením problémů těm, kteří jsou na okraji společnosti.

A není to spíš tak, že většina české společnosti bud´ bere lidská práva jako samozřejmost, nebo není ochotna přijít ani o kousek svého pohodlí?

Skutečně se to může jevit tak, že většina české společnosti dbá pouze o vlastní komfort. Myslím si ale, že příčinou je nevíra ve smysl pomoci. Každý dokáže přinést oběť, když ví, že to má smysl. Při povodních nosili lidé své oblečení potřebným. Pomoci mohou pouze podobné příklady. Pozitivní devianti jsou pro společnost požehnáním.

Říká se o vás, že jste odborník na rod Habsburků. Kolik je na tom pravdy?

Nejsem historik, ale pocházím z Brandýsa nad Labem a mám blízko k tamnímu zámku, na němž četní členové této dynastie pobývali. Nejpodrobněji znám asi osudy posledního českého krále Karla. Protože jsem dostala příležitost dobře poznat jeho nejstaršího syna Ottu, jsem toho názoru, že jsme první světovou válkou a následným řešením státoprávního uspořádání ztratili velkou šanci patřit k silnému a sociálně i národnostně citlivému středoevropskému státu. Jsem přesvědčena, že kdybychom zůstali jeho součástí, neotevřely by se naše dveře dvěma největším zlům dvacátého století, nacionálnímu a bolševickému socialismu.

Jak vidíte budoucnost České republiky?

Za sametové revoluce jsme udělali to, co popisuje filosof Hegel. Byli jsme v bodě A, usoudili jsme, že bod A je špatně a že to chceme jinak. Tím vznikla situace B – antiteze. Za dvacet let jsme udělali velmi mnoho chyb a když nyní provedeme syntézu, někteří v této společnosti volají po návratu do bodu A. Ale to nesmíme udělat – musíme se dostat do bodu C.

Jan Švácha

Letopis, TOP 09 Středočeský kraj

ŠTÍTKY

Osobnosti:
Nina Nováková

LeTOPisy TOP 09 Středočeského kraje

Letopis podzim 2016

Copyright © 2009-2021  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Chci, abychom byli v hlavním proudu Evropské unie.
Děkujeme