Hazdra: Jsme si vědomi svých povinností

2. 10. 2023
Za 20 let demokratické Československé republiky něco takového Pražský hrad nezažil. Psalo se 17. září 1938, když se v atmosféře stupňujícího se tlaku nacistického Německa na Československo dostavilo do starobylého sídla českých panovníků 12 mužů, aby prezidenta Edvarda Benešeubezpečili o svém odhodlání bránit územní celistvost státu.

Jména prozrazovala urozený původ přítomných. Jednalo se o Karla VI. Schwarzenberga, Jana Adolfa Lobkowicze, Zdeňka Kolowrata-Krakowského-Libštejnského, Rudolfa Theobalda Czernina, Leopolda Sternberga, Weikharda Colloredo-Mannsfelda, Františka Jindřicha Dobrzenského, Hugo Strachwitze, Karla Belcrediho, Karla Parishe a dva představitele rodu Kinských: Zdenko Radslava z chlumecké a Františka z kostelecké větve.

První Kinský přijetí na Hradě zorganizoval, druhý se pak ujal slova. Tohoto úkolu se chopil nejen proto, že byl ze členů delegace nejstarší, ale současně se chtěl jasně vymezit vůči postojům svého příbuzného Ulricha Kinského, sympatizujícího s nacistickým režimem.

Ať hranice České koruny zůstanou neporušeny

Projev, jehož text sepsal Karel VI. Schwarzenberg, uvedl zdůvodňujícími větami: „Pane presidente, za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli zabrániti porušení starých hranic našeho státu… Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovati a po tisíc let udržeti, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůrazniti.“

Poté připomenul šlechtici vnímanou „povinnost uchovat dědictví svých otců“ a poukázal na jedinečný jev, kdy „Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití i těchto časů nepokoje a násilí“. V jeho řeči se prolínala minulost s přítomností a budoucností prostoru, v němž spolu či vedle sebe žili a nadále měli žít Češi s Němci, přičemž ono soužití den ode dne těžklo: „Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může státi. Zejména pak doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost.“

Na závěr šlechtici vyjádřili Kinského ústy „víru v lepší budoucnost“ a prezidenta Beneše a skrze něho i celý národ ujistili, „že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti“.

Tento projev sounáležitosti zabránit „mnichovské“ likvidaci Československa samozřejmě nemohl. Názorně však ukázal, jakým vývojem šlechta prošla v podmínkách první republiky. Většina někdejší aristokracie se s ní neztotožnila z politických, ideových i hospodářských důvodů. Zvláště výbušným bodem se stala pozemková reforma. Ta výrazně zredukovala půdu v držení velkostatkářů, což se týkalo především šlechty. Ve 30. letech se její převážná část (odhaduje se okolo 70 procent) hlásila k němectví, přičemž řada jejích příslušníků podporovala Sudetoněmeckou stranu a snahy o rozbití Československa.
Nacisté měli aristokracii za německou

Vedle šlechty identifikující se s němectvím se v českém prostředí zformoval tábor loajálních a pročesky orientovaných aristokratů, což dokreslují další dvě deklarace. V údobí tzv. druhé republiky, 24. ledna 1939, přijal prezident Emil Hácha delegaci tvořenou opět 12 zástupci české šlechty, která prostřednictvím svého „stařešiny“ Františka Kinského vyslovila „vůli plniti všechny své povinnosti“. Kinský jménem všech zúčastněných Háchu ubezpečil, že tak činí osobně i kvůli němu, neboť „víme dobře, za jakých okolností jste svolil ujmouti se řízení našeho státu, a cítíme, že jestli něco Vás může posilovati při této práci, tedy mimo víru v Božskou Prozřetelnost, je to důvěra všeho národa“. Projev uzavřel slibem: „Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků.“

Hácha tento akt české šlechty ocenil a vyzdvihl její dějinný význam pro národ, když konstatoval: „Staré rody, které vzešly z našeho národa a zůstaly mu věrny, byly a jsou živým důkazem, že náš národ již před staletími dosáhl vysokého stupně civilisace.“

Vstup šlechty do veřejného dění doznal vrcholu v září 1939. V situaci, kdy nacisté pohlíželi na aristokracii českých zemí jako na německou, respektive vyvíjeli na její představitele tlak, aby se přihlásili k německé národnosti, dalo více než osm desítek šlechticů pocházejících z 33 rodů v dopise Františka Schwarzenberga prezidentu Emilu Háchovi jasně najevo svůj příklon k českému národu. Cítili se být jeho součástí a byli odhodláni nést jeho úděl. Účast na šlechtických deklaracích pokládala nacistická okupační správa za jednání nepřátelské vůči Německu. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nechal proto na majetek mnoha signatářů uvalit vnucenou správu.

Několik z nich v prvních letech okupace zasáhlo do protektorátního politického života, když vstoupili do vlády Aloise Eliáše či figurovali ve vedoucích pozicích Národního souručenství. Šlo o jedince, o nichž se lidé soustředění okolo ministerského předsedy domnívali, že svými jmény symbolizují historické tradice českého státu a při jednáních s nacisty si zachovají patřičnou hrdost. Nositelé urozených jmen rovněž sehráli významnou roli v domácím i zahraničním odboji. Někteří byli uvězněni, deportováni do koncentračních táborů či dokonce zavražděni.

Připomínané tři deklarace jsou dokladem posledních vystoupení významné části šlechty jako společenské vrstvy v českých dějinách. Neměly by proto vymizet z našeho historického povědomí, stejně tak ani příběhy jejich aktérů. Spolu s tím bychom si měli položit i některé palčivé otázky: Opravdu jsme ve své novodobé historii postrádali svoji šlechtu? A jak se jí naše společnost za projevené statečné postoje nakonec odvděčila? Odpovědi se budou nepochybně různit a jistě ukážou, o jak citlivé a pro mnohé stále kontroverzní téma jde.


Převzato z: Lidové noviny

Štítky
Osobnosti: Zdeněk Hazdra
Chcete ZNÁT nejnovější TOP zprávy?
odebírejte náš
newsletter
TOP 09
Děkujeme