Czernin: Mám to tu rád, snad už nebudu muset odejít

11. 7. 2017

S Tomášem Czerninem jsme se setkali v jeho zámku v Dymokurech ve východních Čechách, ve kterém generace vinořské větve šlechtického rodu Czerninů žijí už od roku 1833. O lesích a myslivosti mluví s velkou vášní. Ta se naplno projevila po rozhovoru, když jsme zajeli udělat portrét do přírody. 
Z fotografování se stal dobrodružný výlet po 1550 hektarech lesa, ve kterém zná jeho majitel každý strom a zákoutí. Ukázal nám několik přírodních zajímavostí, stromky, které letos vlastnoručně vysadil, nebo opatření proti přemnožené daňčí zvěři, která nám každou chvíli přeběhla přes cestu. 
„Tady jsem ulovil svého prvního divočáka,“ prohlásil Tomáš Czernin hrdě u jedné houštiny. Myslivost má stejně jako jeho předkové v genech. 
Původně Czernin plánoval zůstat s manželkou nějaký čas ve Vídni, kde se živil jako projektant. Osud tomu však chtěl jinak a před pětadvaceti lety jej zavál zpět do vlasti. „Táta jednoho dne zavolal, že už mě v Dymokurech potřebuje, tak jsem v Rakousku spálil všechny mosty, naložil rodinu a teď už jinam nepatříme,“ říká Czernin. 

Jak podle vás vypadá krásný les? 

Každý les je krásný. A v každém ročním období je krásný jinak. Třeba na jaře, když se pomalu začíná zelenat, nebo v zimě, kdy v něm vládne naprosté ticho a klid. 

Je pro vás les hlavně pracoviště, nebo do něj chodíváte i relaxovat? 

Když jsem v lese, tak vnímám tu krásu kolem. Hlavou se mi honí nejrůznější myšlenky a často i něco vyřeším nebo dostanu nějaký nápad. Přiznám se, že občas ale sedím na posedu a píšu e-maily. 

Na zámku v Dymokurech jste se usadil až ve svých třiceti letech. Musel jste si vztah ke kraji postupně budovat, nebo jste k němu jako k rodišti svých předků cítil vazbu hned od začátku? 

V mládí jsem hodně trpěl pod komunistickým režimem. Naše rodina byla rozdělená. Prarodiče žili v Rakousku, my jsme bydleli v Krušných horách. Dědečka jsem mohl navštěvovat až od patnácti let. Trápil jsem rodiče tím, že u něj zůstanu. Hodně jsem o emigraci přemýšlel. Když děda umřel, úplně se to obrátilo. Dědeček celý život něco ztrácel – majetek, svou vlast, nemohl být pohromadě se svou rodinou, žil v cizí zemi, duchem byl přitom pořád v Dymokurech. V roce 1984 jsme ho tu pochovali a mně došlo, že ty hroby jsou to jediné, co nám nesebrali, že do Dymokur patřím a dříve nebo později sem přijedu. Když se mě někdo zeptal, odkud jsem, odpovídal jsem, že žiju v Krušných horách, studuju v Praze a patřím do Dymokur. Jsem šťastný, že jsem se vrátil dřív než do rodinného hrobu. Je to pro mě satisfakce i za dědečka. Tento kraj mám velmi rád a doufám, že odtud už nikdy nebudu muset odejít. 

Jste vystudovaný stavař. Když jste přijel do Dymokur, připadla na vás kromě správy zámku i starost o lesy, pole a rybníky. Bylo pro vás těžké se tyto činnosti od píky naučit? 

Považuju to za své poslání. Můj otec to měl taky tak. Nemohl vystudovat, tak jezdil v Krušných horách s náklaďákem a později se sanitkou, a když se majetek po roce 1989 navrátil v restitucích, všeho nechal a začal se o něj starat. Potom, co si mě z Vídně do Dymokur povolal, jsem postupoval úplně stejně. Bylo to naprosto přirozené. Ze všech činností jsem asi nejrychleji dohnal myslivost. Zřejmě to mám v genech. Už dědeček byl velký lovec a myslivost člověka zkrátka strhne. 

Na jaký úlovek jste nejvíce pyšný? 

Zvěře lovím hodně, ale to zabíjení, i když se to musí, mě často mrzí. Více než trofeje je pro mě spíše důležitý adrenalinový zážitek. Několik dobrých trofejí ale mám. Třeba jelena z Maďarska, který byl oceněný stříbrnou medailí. Dostal jsem ho od otce ke čtyřicátým narozeninám. Byl jsem z toho trochu rozpačitý, protože šlo o placený lov, a to mi úplně nedělá radost. Ráno si pro mě přišel průvodce a prodírali jsme se spolu kukuřičnými poli. S rozedněním se před námi objevil jelen a já dostal povel: střílej. Neměl jsem ani loveckou horečku a moc se mi vlastně nechtělo, nakonec jsem ale vystřelil a pak jsem měl pocit, že jsem toho jelena popravil. Chybělo tam to vzrušení. Mnohem raději lovím tam, kde mám k honitbě vztah a kde zvěři rozumím. Trofej to ale je ohromná. Ten jelen vážil přes dvě stě kilo. 

Jak se změnila skladba zvěře v lesích? Dříve myslivci lovili hlavně zajíce a koroptve, a ty už dnes patří k ohroženým druhům. 

Člověk dnes už ani neví, jak koroptev vypadá. V kanceláři mám tabulku z lovecké sezony roku 1893/94 a v ní jsou zaznamenány tisíce drobné zvěře „užitkové i škodlivé“: kachny, kuny, lasičky, bažanti, zajíci, veverky, taky dost koček a psů. K tomu nějaká srnčí. Dneska je to úplně jinak. Kdybych dědečkovi řekl, kolik tady lovím divočáků a daňků, ťukal by si na čelo, že je to nesmysl. 

Asi by nevěřil, jak jsou dnes divočáci, daňci a srnci přemnožení. Dělají vám velké škody? 

Největší problémy máme s daňčí zvěří. Její stavy narostly tak, že je to neúnosné a dělají velké škody na polích a lesních porostech. Došlo to tak daleko, že když jsme podél lesa vysadili na pole slunečnici, nic žlutého na něm nevyrostlo. Přestože mám zvěř rád, tohle jí nemůžu darovat. 

Co proti tomu děláte? 

Veškeré mladé lesní kultury musí být alespoň do věku šesti let oploceny. A důležité je snažit se stavy zvěře snižovat. Když jsme honitbu v roce 1993 ustanovili, byly ještě celkem únosné. S otcem jsme se myslivosti museli naučit, scházely nám zkušenosti a stavy začaly stoupat. V roce 2003 se pak změnila vyhláška, která říkala, že nejsme oblast chovu daňčí zvěře a můžeme lovit jen kusy do věku dvou let. Okamžitě jsme se domluvili se sousedními honitbami a započali řízení pro vyhlášení oblasti chovu daňčí zvěře. Státní správa nám stanovila na myslivecký rok, než byla oblast vyhlášená, plán lovu šest kusů, což bylo hrozně málo. Tak došlo k populační explozi. Vyhlásil jsem proto program vyššího lovu a zaměřujeme se na zvěř samičí. To, co jsme ale v loňské sezoně odstřelili, je maximálně přírůstek. Děláme, co můžeme, ale do stavů jsme dramaticky nezasáhli. 

V poslední době se do české přírody vracejí divoké šelmy jako vlci a rysové. Co na jejich výskyt říkáte? 

Líbí se mi, že se tu a tam zase objevují vlci. V našich honitbách máme tolik zvěře, že by mi nevadilo se o ni podělit i s některými šelmami. Domnívám se, že by to dokonce prospělo i zvěři samotné. 

Jsou to ale zpravidla myslivci, kteří proti divokým šelmám v přírodě brojí. 

Pro mnoho myslivců to je citlivá otázka a já je nechci nijak provokovat. Mně výskyt šelem v přírodě nevadí, jen se obávám, aby to nedopadlo třeba jako s kormorány. Donedávna byli na seznamu obzvlášť chráněných živočichů, a když došlo k jejich vyřazení z tohoto seznamu, byli už dávno přemnoženi a likvidovali nejen obsádky rybníků, ale i původní divoké druhy na vodních tocích. U nás jde všechno trochu od zdi ke zdi a trochu se bojím toho, že se dostaneme do situace, kdy nás bude jednoho dne státní správa nabádat k zvýšenému úsilí při odstřelu vlků. 

Právě začala sběračská sezona a lidé chodí více do lesa na houby a borůvky. Vnímáte to jako zátěž? 

Borůvky u nás nerostou, ale houbařů je opravdu hodně. Jsem rád, když lidi rádi chodí do přírody, od toho tu je, a když se chovají slušně, jsou vítáni. Všechno má ale dvě stránky. Jakmile rostou houby, narostou i střety se zvěří na silnici. Zvěř je rušená, a zvláště v době kladení mláďat přítomnost lidí špatně snáší. 

Dochází s návštěvníky lesa někdy ke konfliktům? 

Houbařská vášeň je u nás silná a chápu, že lidi rádi chodí na houby. Štve mě ale, když si s sebou vezmou lahev s pitím, a když je prázdná, je pro ně najednou příliš těžká a odhodí ji. Když jdu na obchůzku lesem, sbírám je, a to mám pak auto plné plastových lahví. Nepořádek je opravdu citelný. Návštěvníci lesů by si měli uvědomit, že existuje zákon o lesích, který je daleko přísnější k vlastníkovi než k veřejnosti, a že stejně jako na silnici platí, že se má zastavit na červenou, pravidla jsou i pro chování v lese. Nějaké činnosti jako rozdělávání ohně, ježdění na motorkách nebo i terénních kolech jsou zkrátka nepřípustné, stejně jako rušit klid a ticho či odhazovat odpadky.

Do lesa máme,,vstup zdarma“ a můžeme si nasbírat hub a lesních plodů, co si hrdlo ráčí. Souhlasíte s tím jako majitel lesa? 

Zákon o lesích specifikuje les jako významný krajinný prvek, který má ekologické, rekreační a hospodářské funkce, tudíž má sloužit i veřejnosti. Nemám nic proti tomu, aby si každý nasbíral houby pro svou potřebu. Když se ale mluví o dotacích, které vlastníci dostávají na hospodaření v lesích, přivítal bych spíše, pokud bychom dostávali kompenzace za to, co společnosti poskytujeme, tedy tak zvané mimoprodukční funkce lesa. Za ty nic nedostáváme, a přece jenom nás něco stojí. 

V některých zemích stejně jako rybářský lístek existují i povolenky na sběr hub a plodů. Bylo by to podle vás možné řešení? 

Podle mě u nás nemá smysl se o něčem takovém vůbec bavit. Volný přístup do lesa je dávná tradice a jakékoli omezení by veřejnost nesla těžce. V některých zemích přísně oddělují soukromé lesy od obecních, a co není moje, tam nemám co dělat. Tak to u nás nefunguje. Je ale třeba si uvědomit, že se jedná o něčí majetek, ať už státní, soukromý, nebo církevní, a měla by se alespoň respektovat pravidla daná zákonem. 

Co je hlavní úlohou lesníka? 

Moje filozofie je, že když dnes vysazujeme nové stromy, děláme to pro generace, které tu budou po nás. Podle zákona se vytěžená plocha musí zalesnit do dvou let. My se ale snažíme ji zalesnit co nejdříve a už teď máme plochy, které jsme v zimě vytěžili, osázené novými doubky. Dymokury jsou evropsky významná lokalita a předmětem ochrany je tu dub. Dubové porosty jsou tu výjimečné díky hospodaření celých generací vlastníků a chci jít v jejich šlépějích. Žijeme se stromy, myslím, že to je až jakási symbióza, kterou máme zakódovanou, a víme, jak se o ně starat, abychom je zachovali pro další generace. 

Dnes tvoří skoro polovinu skladby českých lesů smrky, přitom přirozeně by mělo jít asi jen o desetinu. Proč se smrky tolik vysazovaly, když jsou ve skutečnosti méně odolné proti větru, suchu i kůrovci? 

Smrky se dříve sázely z čistě hospodářských důvodů. Rostou rychle a mají určité ekonomické výhody. My jsme v oblasti, která není pro jehličnany přirozená, v mých lesích je tedy jehličnanů asi jen šest procent. Generace mého dědečka smrky vysazovala, protože se tehdy dřevo nevozilo na takové vzdálenosti a bylo potřeba stavební dříví. My jsme ale smrčky poprvé vysadili až letos a jen na půl hektaru. Těším se, že za pár let si po dlouhé době budu moct zase zajet do vlastního lesa pro vánoční stromeček. 

Mění se složení nebo množství vysazovaných stromů s ohledem na globální oteplování? Zrovna smrkům narůstající teploty příliš nesvědčí. 

Ano, i z toho důvodu se preferují lesy listnaté a smíšené. I v horských oblastech, kde jsou jehličnany přirozené, se klade větší důraz na to, aby se sázely listnaté stromy a vytvářely smíšené porosty, které jsou nejstabilnější. Je to ale těžko předvídatelné. My sázíme duby s výhledem na to, že se budou kácet za sto let, a kdo ví, jaké bude za sto let klima? 

V posledních letech je velkým tématem sucho. Pocítili jste ho i vy? 

V lese nám předčasně usychá víc stromků. Tím se zvýšila potřeba nahodilé těžby. Působí to škody, protože za uschlý strom se utrží výrazně méně než za živý. Práce je přitom při těžbě uschlých stromů vynaloženo více, protože vymanipulování dřeva z porostu je náročnější, než když se vykácí holina. 

Dá se před suchem bránit? 

Těžko. Snažíme se ale podporovat zadržování vody pomocí retenčních rybníčků. 

Je něco pravdy na tom, že les má takové protipovodňové funkce, že než stavět protipovodňová opatření, stačilo by sázet více lesů? 

Lesy rozhodně mají schopnost zadržet velké množství vody. Je ale otázka, kam až můžeme s výsadbou lesů zajít. Jsme lesnatá země a dnes je u nás lesnatost asi o třicet procent vyšší než před sto lety. Je to dobře, na druhou stranu se ale zalesnilo hodně ploch, které sloužily k pěstování plodin a dobytka. Zmizeli malí sedláci a s nimi i pastviny. Dříve byla krajina pestřejší. 

Lesníci často argumentují, že by se lesy bez jejich správy neobešly. Copak si příroda neumí poradit sama? 

Umí, ale les je součástí kulturní krajiny a po staletí do nich člověk zasahoval. Tisíce let staré pralesy v nezměněné podobě tu nemáme. 

Nevidíte nic pozitivního na tom, aby se některé lesy nechávaly samovolnému vývoji? 

Nesouhlasím například s tím, co se stalo v Národním parku Šumava, kde se stromy v bezzásahových zónách nechaly napospas kůrovci, protože se v nich nesmí kácet. Nejsem příznivcem bezzásahovosti. Nejsme tak bohatou zemí, abychom si mohli dovolit experimentovat s tak rozsáhlými územími. Žijeme po staletí v kulturní krajině, kde už na všechno sáhl člověk. Nedělejme si tedy iluze, že se něco vrátí do stavu, v jakém to bylo třeba před tisíci lety. 

Řada odborníků ale říká, že i uschlý les se po nějaké době začne sám obnovovat a na místě vznikne nový. 

Na Šumavě působily dvě skupiny lidí. Jedna ukazovala obrázky uschlých stromů, pod kterými se zelenala nová generace mladých stromečků. Druhá ukazovala uschlé stromy a pod nimi nerostlo vůbec nic. Tam, kde nic není, vznikne postupem času jen horská step, holina, která neplní žádné krajinné funkce. Někde nové stromečky opravdu jsou, tam ale vyrostou akorát houštiny a nepůvodní smrky, které tam vysázeli před dvě stě lety, zase nebudou odolné vůči kůrovci a stanou se komorou zvěře, která bude působit škody. 

Máte početnou rodinu. Očekáváte, že po vás správu panství převezmou vaše děti? 

Vychovával jsem je v duchu, že je povinnost v rodinné tradici pokračovat. Oba synové loví. Starší studuje lesnickou fakultu a ten mladší maturoval na zemědělské škole a také chce studovat lesařinu. Těší mě, že k tomu přistupují odpovědně. Znám mnoho lidí, kteří vybudovali firmu, ale nemají ji komu předat, protože jejich děti o ni nemají zájem. Jsem rád, že tuhle otázku já řešit nemusím. 

***

TOMÁŠ CZERNIN (55) 

Lesník, zemědělec a politik. Je nejstarším synem Theobalda Czernina z vinořské větve rodu Czerninů a Polyxeny Lobkowiczové z křimické linie roudnické větve Lobkowiczů. Pochází z Plzně a vyrůstal v Chodově u Karlových Varů a v Rudném v Krušných horách. Vystudoval Stavební fakultu ČVUT a pracoval jako projektant nejdříve v Praze a později ve Vídni, odkud pochází jeho manželka Ursula. Do Česka se vrátil v roce 1992, aby společně s otcem spravoval majetek, který byl rodině vrácen v restitucích. Společně se zámkem Dymokury ve východních Čechách, který rod Czerninů získal do vlastnictví v roce 1833, Czernin spravuje ještě 1550 ha lesů, 1000 ha polí a 170 ha rybníků. Je předsedou Komory soukromých lesů. V Dymokurech působí jako místostarosta a zastupitel obce a od roku 2016 působí jako senátor TOP 09 za Jičínsko. Má čtyři děti, s rodinou žije na zámku Dymokury. 

Marie Vejvodová

Zdroj: Pátek Lidových novin; 7.7.2017; rubrika/pořad: Rozhovor

ŠTÍTKY

Osobnosti:
Tomáš Czernin

LeTOPisy TOP 09 Středočeského kraje

Letopis podzim 2016

Copyright © 2009-2019  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Jiří Pospíšil:Spolupráce středopravicových stran musí začít hned.
Děkujeme