Czernin: Nejhorší pozůstatek komunismu je lhostejnost

23. 2. 2018

Letos si připomínáme 70 let od okamžiků, v nichž došlo k definitivnímu převzetí moci v našem státě komunistickou stranou. Stranou, která bezohledně likvidovala své odpůrce, která naši zemi uvrhla do nesvobodného stínu Sovětského svazu. Stranou, která zapříčinila děsivý ekonomický propad, kdy se ze silného obchodního a výrobního hráče Evropy stal bezvýznamný ucintek produkující ocelové ingoty namísto sofistikovaných výrobků s budoucností. 

Ano, to jsou následky čtyřicetileté komunistické vlády v naší zemi. To však není to zásadní, je to minulost. Hospodářský rozvoj lze dohnat, i když to chvilku trvá, svoboda je věc osobního postoje a vnitřně svobodný může být i ten, kdo zrovna sedí v kriminále.

To nejhorší, co v naší zemi komunistická ideologie způsobila, je lhostejnost. Onen pocit, který lze shrnout do věty „nic mi do toho není, nemůžu to změnit.“

Ten postoj se rozšířil v našem národě jako mor. Nejdříve ze strachu, pochopitelného strachu o sebe, o své blízké. A později jako alibismus pro vlastní pohodlnost. 

Musíme si uvědomit, že v roce 1948 byly pouhé tři roky po válce. Lidé byli unaveni z hrůzných zpráv, z trvalého nedostatku všeho, ze strachu ze souseda udavače Gestapa. Komunisté najednou přinášeli kult nadšeného mládí. Radostné osidlování pohraničí, radostnou společnou budoucnost. Kolik lidí se nechalo zblbnout představou, že teď to budou oni, kdo bude rozhodovat? Všichni. Společně. Jak lákavé!

Komunisti hodili vyhladovělému dítěti bonbon a málokdo si všiml, že uvnitř je jed. 

Ti, co viděli nebezpečí, které se na národ řítí, a varovali před ním, byli bez milosti likvidováni. A lid, ze strachu, z přesvědčení, či prostě jen proto, že když se kácí les, létají třísky, podepisoval žádosti o trest smrti. Nikdo nám přece zářné zítřky nezničí! 

Když si mnozí všimli, že ty komunistické bonbony jsou spíš kyselé a rozhodně nebezpečné, bylo už pozdě. Sice už nebyly velké procesy, zato však všudypřítomná šikana. Kdo se dostane na školu? Kdo dostane byt? Kdo bude povýšen? Kdo bude smět jet na dovolenou do Jugošky? Zase se lidé začali bát svého souseda, svůj čas věnovali shánění masa, ovoce, nebo třeba toaletního papíru. 

Abyste se ze strachu nezbláznili, začnete být po čase lhostejní. Bylo to snesitelné a pohodlné. A lhostejné byly celé generace.

Ono totiž nebylo složité v době komunismu proplout. Stačilo dělat, co po mně chtěli, nevybočovat, nedržkovat. Chodit do práce a neremcat, že šéf je sice komunista, ale pitomec, chodit do hospody a víc nadávat na mizerný fotbal a počasí, než na to, že nemůžete dětem koupit pomeranč. Jezdit na chalupu a ujišťovat se, že všude je chleba o dvou kůrkách, takže proč litovat, že nemůžu do Itálie, Francie, Ameriky. Ano, měli jsme svou sociální bublinu, své kamarády, s nimiž jsme chodili sportovat a do hospody a vlastně jsme se měli dobře. 

Ta lhostejnost k tomu, co se kolem mne děje, to je komunistické dědictví, které si v sobě neseme. Všichni a dodnes. A to považuji za největší zločin, který komunismu přičítám.

Nemohli by totiž zavírat nevinné, popravovat spravedlivé, vyhánět věrné ani ponižovat hrdé, kdyby nebyli všichni ostatní lhostejní. Kdyby se ozval silný mnohočetný hlas na jejich obranu. Kdyby se angažovaní lidé postavili na obranu svobody svého souseda, kamaráda, ba i nepřítele. 

Vím, že mladé generaci mohou zločiny komunismu připadat stejně daleko jako hrůzy třicetileté války. Ale vlastně jde vždycky o to samé. Nebýt lhostejný.

Nejde o mou osobní svobodu, má práva, mou vůli. Až jich budu zbaven, nepomůžu si. Jde vždycky o svobodu toho druhého. Tu svobodu, právo a vůli, které já ještě mám a mohu je pro mého bližního chránit. 

Braňte svobodu. Svobodu svého souseda, přítele i toho, koho jste nikdy neviděli. Pak můžete očekávat, že se v případě nouze zastane někdo vás. Tak se tvoří svobodná, soudržná a přátelská společnost.

Zkuste nahlížet na změny, které přicházejí, optikou otázky: „Neublíží to člověku?“

Pak budete vnitřně svobodní a své společnosti prospěšní.

tomáš czernin, senátor

Štítky
Osobnosti: Tomáš Czernin