V české politice dnes bolestivě chybí odpovědnost. To, co sledujeme po prvních 100 dnech vlády Andreje Babiše, ukazuje jasný trend: stát přestává být spravován jako veřejná služba a začíná být vnímán jako kořist. Kořist, kterou je potřeba rychle rozdělit, vytěžit a využít. Pro TOP 09 je odpovědnost základní hodnota. Máme ji nejen v názvu, ale i v DNA. Odpovědnost vůči této zemi, vůči lidem, kteří v ní žijí, a především vůči těm, kteří přijdou po nás. A právě v těchto třech rovinách dnes vláda selhává.
Vláda otočila trend snižování schodků státního rozpočtu a znovu akceleruje zadlužování. Máme deficit 310 miliard korun a rozpočet, který je v rozporu se zákonem. Místo snahy o nápravu slyšíme od premiéra přípravu veřejnosti na další a další dluhy. Ano, v mezinárodním srovnání nejsme zatím nejzadluženější. Jenže problém je rychlé tempo růstu dluhu a také jeho cena. Kvůli koruně a nedůvěře v malou ekonomiku platíme vyšší úroky než země eurozóny. Kdyby tyto dluhy posloužily alespoň jako skvělá investice do budoucnosti. Ale není tomu tak. Naopak sledujeme pokračování masivních dotací pro velké a vlivné. Symbolickým příkladem je dalších 250 milionů korun pro Agrofert. Tohle není pravicová politika. To je klientelismus na dluh. Vláda vědomě přesouvá problémy této doby a této generace do budoucnosti na generace příští. A ten dluh není abstraktní. Už dnes stát vydává dluhopisy se splatností kolem roku 2040. To znamená jediné: tyto dluhy skutečně zaplatí naše děti. Moje dcera je dnes v páté třídě. Je to ještě dítě. Ale v roce 2040 jí bude 25 let. Začne pracovat, budovat svůj život – a zároveň bude splácet dluhy, které vznikají dnes. Není správné, není spravedlivé a není odpovědné přehazovat dnešní problémy na záda příštích generací.
Druhou oblastí, kde vláda naprosto selhává, je vztah k životnímu prostředí. Místo respektu k vědě vidíme její zpochybňování a zlehčování. Ochrana přírody je vykreslována jako přítěž, nikoli jako investice do budoucnosti. Národní parky přicházejí o prostředky, mají prý prodávat dřevo. Z funkcí jsou odvoláváni kvalitní odborníci. To není legitimní názorový spor. To není souboj vědeckých pohledů. To je hazard. Hazard s naším životním prostředím, které nám bylo svěřeno jen na omezený čas a které máme povinnost předat v dobrém stavu dalším generacím. Politika, která ignoruje fakta a oslabuje odborné instituce, není jen krátkozraká. Je hloupá a nebezpečná.
Třetí rovina se týká samotného fungování státu. Rušení nominačního zákona, snižování bezpečnostních prověrek a tlak na výměnu odborníků za loajální osoby – to jsou kroky, které mění charakter veřejné správy. Stát má fungovat jako profesionální služba občanům. Má být řízen lidmi, kteří mají kompetence, zkušenosti a integritu. Jakmile se klíčovým kritériem stane loajalita místo odbornosti, systém se začne rozpadat. Tuhle zkušenost už naše země má. Byla to doba, kdy nerozhodovalo vzdělání ani schopnosti, ale kádrový posudek. Neříkám, že jsme zpátky v minulosti. Ale ta paralela je natolik silná, že ji nelze přehlížet.
Když se tyto tři oblasti spojí, obraz je znepokojivý. Stát se zadlužuje bez ohledu na budoucnost. Životní prostředí je vystaveno krátkodobým lobbistickým zájmům. A instituce státu se přizpůsobují politické loajalitě. To není soubor náhod. To je změna přístupu ke státu. Vládní politici dnes hodují nad kořistí, kterou získali ve volbách. Vysávají ji, rozdělují a berou si z ní maximum. Ale jednou od toho stolu odejdou. A odejdou bez placení. Nechají po sobě účet. Účet, který nezaplatí oni. Zaplatí ho naše děti.
Ondřej Müller
Místopředseda TOP 09
