Pardubice dnes ročně vydávají zhruba 120 tisíc korun na odchyt a usmrcení přibližně 950 až 1000 holubů, přesto se problém v čase vrací. Zkušenosti z českých i evropských měst ukazují, že síť městských holubníků umí regulovat reprodukci, soustředit hejna, snížit znečištění a dát městu konečně data o populaci. Pokud má ale systém fungovat, nestačí jeden pilot. Musí pokrýt hlavní hejna a být nastaven jako dlouhodobé, ekonomicky udržitelné řešení.
Debatu o městských holubnících vnímám především jako otázku kvality správy města. V Pardubicích už téměř dvacet let funguje model odchytu a následného usmrcování holubů. Ročně je takto odstraněno přibližně 950 až 1000 jedinců a město za to vydává kolem 120 tisíc korun. Přesto se situace opakuje, populace se obnovuje a v některých lokalitách se dlouhodobě potýkáme se znečištěním a nepořádkem.
Zkušenosti z evropských měst přitom jasně ukazují, že samotné opakované zásahy populaci dlouhodobě nesnižují. Holubi se rychle přizpůsobují a doplňují. Skutečný efekt přichází ve chvíli, kdy se pracuje s jejich reprodukcí a chováním systematicky. Městské holubníky umožňují kontrolovanou regulaci pomocí výměny vajec, soustředění hejna na jedno místo a pravidelnou péči. Tento model funguje například ve Vídni, Basileji, Mnichově, Paříži nebo Bruselu a postupně se prosazuje i v českých městech, jako jsou Brno, České Budějovice, Plzeň, Praha, Bílovec, Jevíčko, Moravská Třebová, Chomutov, Mladá Boleslav nebo Prostějov.
Je zároveň dobré si připomenout, že holubi nejsou „problémem“ sami o sobě. Jsou součástí přírodního systému a potravního řetězce. Problém vzniká tím, jaké podmínky jsme ve městech vytvořili – tedy nadbytek potravy a omezenou přirozenou regulaci. O to více dává smysl hledat řešení, které pracuje s příčinou, ne jen s následky.
Z pohledu ekonomiky mi dává tento model jasnou logiku. Dnes vynakládáme prostředky na řešení, které se každý rok opakuje bez dlouhodobého efektu. Přitom jeden menší městský holubník lze pořídit přibližně za 100 tisíc korun a jeho provoz je relativně nenáročný. Odborné odhady pro Pardubice hovoří o potřebě zhruba pěti až šesti holubníků, s návratností investice v horizontu šesti až sedmi let.
Důležité přitom je, že holubníky soustřeďují podstatnou část trusu na jedno kontrolované místo. Město tak nemusí v takové míře nést náklady spojené s opakovaným úklidem veřejných prostranství, čištěním fasád nebo opravami poškozených povrchů. Vedle přímých výdajů se snižují i nepřímé náklady – tedy dopady na veřejný prostor, městský majetek i soukromé vlastníky. Právě v tom vidím skutečnou ekonomickou přidanou hodnotu tohoto řešení.
Jestli má město investovat veřejné peníze, mělo by je investovat do řešení, které umí problém postupně zvládnout, ne jen znovu a znovu odsunout o rok dál. Městské holubníky dávají smysl právě proto, že spojují regulaci populace, lepší pořádek ve městě a dlouhodobou udržitelnost. Dobré řešení musí stát na datech, na funkčním modelu a na ochotě dotáhnout věci do systému.
Zásadní je ale i způsob, jakým k tomu přistoupíme. Jeden pilotní holubník pravděpodobně nepřinese relevantní výsledek. Holubi fungují v oddělených hejnech a nelze předpokládat, že budou přirozeně sdílet jedno místo. Pokud má systém fungovat, musí pokrýt hlavní hejna a problémové lokality. Jinak nebude ukazovat skutečný potenciál.
Městské holubníky navíc nejsou jen nástrojem regulace. Mohou být i platformou pro vzdělávání a zapojení veřejnosti. V některých městech se na jejich správě podílejí školy, studenti nebo dobrovolníci. To dává celé věci další rozměr a posiluje vztah lidí k veřejnému prostoru.
Nejde jen o samotné holuby. Jde o to, jakým způsobem chceme spravovat město. Jestli budeme opakovat dlouhodobě nefunkční postupy, nebo se posuneme k řešení, které má výsledky. U městských holubníků je to jednoduché: místo každoročního začátku od nuly můžeme konečně vybudovat systém, který funguje.
Pardubice dnes mají dost informací, zkušeností i podpory veřejnosti, aby udělaly krok vpřed. Ne jednorázové gesto, ale promyšlené řešení, které přinese skutečný výsledek a dlouhodobou pozitivní změnu.
Michal Sláma
