Müller: Aktivní udavač StB nemá rozhodovat o kultuře této země

Možná dokážu pochopit pasivní členy KSČ.
Lidi, kteří se báli. O děti, o práci, o budoucnost. Kteří neprotestovali, ale ani aktivně neubližovali. Nebyla to odvaha ani morální síla. Byla to lidská slabost, přizpůsobení se době, která trestala odpor.

I to je součást našich dějin. Nepříjemná, ale pochopitelná.

Jenže tohle není ten případ.

Oto Klempíř nebyl pasivním účastníkem systému. Nebyl jedním z těch, kteří „se snažili přežít“. Byl aktivním a perspektivním spolupracovníkem StB. Vědomým. Opakovaným. Motivovaným finančně.

Jeho udání neměla symbolickou povahu. Nešlo o abstraktní „spolupráci s režimem“. Vedla ke konkrétním lidským tragédiím – vyhazovům ze škol, zničeným kariérám, zlomeným životním drahám. Lidem, kteří kvůli tomu nikdy nedostali šanci žít život, jaký si představovali.

Tohle není „chyba mládí“.
Tohle není omluvitelný konformismus.
Tohle je vědomé rozhodnutí ubližovat druhým výměnou za osobní prospěch.

A právě tady se láme morální linie.

Společnost, která nedokáže rozlišit mezi strachem a udavačstvím, mezi pasivitou a aktivní vinou, rezignuje na základní pojem odpovědnosti. Říct, že „doba byla složitá“, může vysvětlovat slabost. Nemůže omlouvat zradu.

Dnes je tento člověk ministrem kultury České republiky. Člověkem, který má spolurozhodovat o tom, jak chápeme paměť, hodnoty a vlastní minulost. To samo o sobě vypovídá víc o nás než o něm.

Největší problém totiž není v tom, že někdo v minulosti selhal.
Největší problém je, že jsme si zvykli říkat: to nevadí.

Že relativizujeme udavačství.
Že zaměňujeme pochopitelný strach za vědomou spoluúčast.
Že jsme ochotni předat odpovědnost za kulturu a paměť lidem, kteří se na likvidaci cizích životů aktivně podíleli.

Kultura není dekorace.
Je to způsob, jak společnost rozlišuje mezi dobrem a zlem – i tehdy, když je to nepohodlné.

A pokud v tomhle rozlišování selžeme, není problém v minulosti.
Problém je v nás dnes.