Téměř každý den čteme v diskusích od příznivců nové vlády to triumfální: „Co si stěžujete? Byly demokratické volby a v nich vyhrál Babiš s Okamurou a Motoristy. Tak co?“ A já s nimi naprosto souhlasím. Určitě byly volby plně demokratické. Ale co se nám to tedy v Česku stalo? Je to prosté: v demokratických volbách byly zvoleny nedemokratické strany. To je hlavní výsledek voleb. To je to, co vadí velkému množství lidí, kteří vítězné strany nevolili. Došlo v podstatě k „demokratickému převratu“.
Teď, jak poznáte nedemokratické strany?
Za prvé, chybí vnitrostranická demokracie. Kdyby fungovala, tak se mnohem víc mluví a píše o těch, kteří mají ve své straně jiné názory. Ale dosud si nikdo nevšiml, že by měl někdo v ANO v důležité otázce jiný názor. Je to vidět i na hlasování v parlamentu. Je přece krajně podivné, aby všichni poslanci ANO, SPD a Motoristů, ač jsou celkově v jasné převaze, měli vždycky a na všechno stejný názor. Že by aspoň občas nebyli v něčem odlišní? Odpůrci se obávají, že jsou jen naklonovaní. Ale možná tu pouze (domnělé) společné nebezpečí a strach o vlastní existenci stmeluje lidi do úplné jednoty.
Za druhé, všímejte si, jak se tam pracuje a rozhoduje. Předseda rozhoduje skoro o všem. Různé orgány strany jsou spíš formální. Netoleruje se kritika předsedy a užšího vedení. Kritikům hrozí vyhazov z hnutí či ze strany. Kariéru tam můžete dělat jedině tehdy, když jste stopro loajální, nezáleží na vašich schopnostech, ale na tom, jak dobře dolejzáte a nejlíp, když se znáte z minulosti a spojuje vás spoluvina za něco, co se kdysi stalo. Dále, maximálně se utlumuje otevřená diskuse. O kandidátech se důsledně rozhoduje v úzkém vedení. Obyčejní členové nemají dostatek informací, co a jak se děje, a nemohou ovlivnit výsledek. Vítěz voleb předsedy je předem jasný, i když v tajných volbách se objeví hlasy proti němu. Nakonec i delegáti na volební sněmy bývají schvalováni nejvyšším vedením, volba delegátů neprobíhá zdola. A jak to vypadá, prostí členové nemají vliv, čekají, co předseda a nejužší vedení vymyslí. Proto se v těchto autokratických stranách a hnutích píše o ovcích, které prostě jdou, kam vůdce ukáže. neznamená to, že by ovce nepochodovaly s nadšením! Mnohé pochodují s nadšením a zdá se jim, že jejich vůdce přepere i vlka.
Třetí příznak: Když se mezi lidmi mluví o stranách, tak se většinou neříká SPD nebo hnutí ANO, ale pouze Okamura nebo Babiš. Jsou to takoví hegemoni ve svých stranách, že se svými stranami v očích lidí splývají. Kdežto o demokratických stranách se častěji mluví jako o KDU-ČSL nebo Starostech či Pirátech a skoro nikdy se místo toho neříká Jurečka, Rakušan nebo Bartoš. Ti se jmenují tehdy, když něco osobně udělají, prohlásí a podobně. (Personifikují se jen předsedové vlád: Fiala udělal, Babiš neudělal – to častěji).
Pro úplnost naznačím, jak to vypadá v demokratických stranách, čím se odlišují: Je tam aktivní členská základna a vnitrostranická diskuse, skutečná soutěž o funkce ve volených orgánech, jasná a dodržovaná pravidla rozhodování a financování. Navíc tam existuje kontrola práce vedení, a to jak jinými členy (např. názorovými frakcemi), tak vnitrostranickými revizními a kontrolními orgány. Co je v tomto prostředí velkou nevýhodou: každé rozhodnutí zraje velmi pomalu a často je kompromisní. Kdežto autokrat typu Babiše nebo Okamury zavelí nebo vystřelí a všichni se loajálně hrnou tím směrem.
Jiný je případ Motoristů. Hnutí bylo – podle mínění některých lidí – dobře vymyšleno v Institutu Václava Klause k zaplnění prostoru na konzervativní pravici (odkud se ztratila TOP 09). Mělo docela solidní volební program. Oslovilo mladé lidi (hlavně muže), protože s Turkem byla od začátku legrace. Hnutí je totiž tzv. protestní, zdůrazňuje svobodu jednotlivce (ale až za hrob) a lebedí si v selském rozumu. Je proto vnímáno jako free, uvnitř jako žoviální skupina. Už několikrát jsem slyšel nebo četl, jak některý volič běduje zhruba takto: „Volil jsem Motoristy, líbil se mi jejich program, ale to jsem pořádně nevěděl, kdo je vlastně ten Turek a jaký potíže bude dělat Macinka. Dnes bych se pořádně rozmyslel.“ – Nojo, pozdě.
Historické zkušenosti ukazují, že vítězné nedemokratické strany se vždycky nejdřív pevně zahnízdí v útrobách státu (obsazování důležitých pozic) a poté postupně demontují všechny demokratické instituce a pomocí zákonů a vládních opatření kus po kuse odstraňují občanské svobody. Začínají maličkostmi a proto to mnoho lidí ani nepozná. Velký sortiment jogurtů v regále budou mít lidi pořád (doufejme) a dalšímu omezování se nějak přizpůsobí, což je českým národem dobře nacvičená strategie, jež pomáhá k přežití v prostoru, který jim nedemokratické strany stanoví. Nemluví tu ze mě zášť, nýbrž nudně suchý profesionální pohled. Nejde totiž o nic nového pod sluncem. Stejné to bylo pod vedením KSČ a v řadě jiných zemí a také po demokratických volbách, v nichž byli zvoleni Putin, Trump nebo Hitler.
O politice uvažující lidé jsou dnes zabarikádováni ve dvou nepřátelských táborech, máslo na hlavě mají obě strany, a já se nebudu pokoušet o nějaké přesvědčování, neb je to stejně marné. Chtěl jsem dnes jen upozornit, že názorový příkop nevede pouze přes to, jestli podporovat Ukrajinu nebo jestli zastropovat věk odchodu do důchodu. Názorový příkop vede – světe, div se – i mezi příznivci a odpůrci demokracie. Akorát že ti odpůrci si to neuvědomují. Anebo jim to je jedno.
PhDr. Oldřich Čepelka, PhD.
