Všimnete si, že žijete v totalitě?

21. 2. 2020

„Totalita“ a „diktatura“. Dvě slova s podobným významem i praxí. Během téměř čtvrtstoletí relativní svobody se mnozí snažili, aby se historie tentokrát už konečně neopakovala. Kdo jen chtěl, měl k dispozici nepřeberné množství dokumentů o tom, jak se k moci dostal Hitler, Lenin, Stalin i další hrůzovládci.

Ale přesto — nebo možná právě proto — se spirála historie opět dostává nad bod, nad kterým stála před necelým stoletím. A totalita se stala mlhavou představou z říše mýtů: něčím, co „se v naší vyspělé společnosti nemůže stát“, „co už lidé nedopustí“… 
 
Když se trošku poptáte ve svém okolí, možná podobně jako já zjistíte, že totalita je dnes skutečně mýtem. Obecná představa — pokud se zrovna nejedná o ignoranta, který o totalitách nikdy neslyšel — se dnes jen s mírnou nadsázkou nese zhruba v tom duchu, že ve středu jste žili normální život, chodili do práce nebo do školy — a ve čtvrtek najednou: „PRÁSK!“ Jako blesk z čistého nebe se objeví nějaký Hitler, Stalin či Gottwald, ulice se jen hemží zachmuřenými muži v uniformách SS nebo úborech Lidových Milicí, na svět se najednou díváte přes šedomodrý filtr a někde v dálce zní kulometná střelba, jak partyzáni prohrávají svůj marný boj.
 
Jenže nic nemůže být vzdálenější pravdě. Totality nesestupují z nebes: dobrovolně si je volí lidé, kteří v nich vidí naději a změnu k lepšímu. Totality nenastupují skokově: nastupují plíživě, tak pomalu, že si toho ani nevšimnete. Není tam pevná hranice, kdy byste si řekli „Ahá! Tak dneska začíná totalita“. A vždy fungují tak, že máte dojem, že se vás to netýká a to, co vidíte okolo sebe, vám nedává dostatečný důvod se bouřit nebo utíkat.
 
Ti samí úředníci, policisté, soudci, autobusáci, popeláři a nakonec i vy děláte pořád tu samou práci, v ulicích pořád jezdí ta samá auta a autobusy, stejně jako dříve jezdíte s přáteli na chatu nebo na víkendy do přírody a stejně jako předtím kritizujete politiky.
 
Jistě, jsou tu nějaké změny — byť je tak snadno nepostřehnete na první pohled. Tak třeba je zatýkáno stále více teroristů. Vždy jsou to „teroristé“: když Morávek bojoval v protektorátním odboji proti gestapu, odpovědné úřady o tom referovaly jako o „boji teroristické a záškodnické skupiny“ proti „policejním úředníkům“. Pokud se pustíte do Solženicyna, i tam najdete „teroristy“, po kterých pásla tajná policie, Čeka… A dalo by se pokračovat. Takže ano, čas od času se dočtete o nějakém procesu s teroristy, kteří se přiznali, občas policie otravuje celou republiku nějakou megaakcí, ve které zastavuje auta a nějakého teroristu hledá — ale to přeci není nic, co by se vás týkalo.
 
Vtip je totiž v perfektním systému, který v lidech vytváří dojem, že jich se to netýká. Než vláda pozatýká, „převychová“ či zlikviduje nějakou skupinu, vždy z ní ve všeobecném povědomí udělá menšinu, kterou patřičně očerní — takže si zbytek populace řekne, že to se jí netýká, ti „divní“ si to zaslouží a s klidnou myslí to přejde bez povšimnutí, mnohdy to dokonce podpoří.
 
Možná změníte názor, když za něco úplně absurdního seberou Nováka odvedle, se kterým jste — ač vám vláda poslední měsíc tvrdí, že patří do menšiny prznitelů tropických motýlů — po léta tak trochu kamarádili. Jistě, v televizi vysvětlovali, že nabodávat motýly na špendlíky je extremismus a škodí to přírodě a tedy společnosti. Ale možná si pomyslíte, že to, že se u něho doma tajně scházeli jeho kamarádi a ukazovali si sbírky motýlů, by přeci jen nemuselo být důvodem k tomu, aby jej poslali za mříže. Uklidňujete se tím, že si za to Novák mohl sám: když vláda zakázala se bavit o motýlech, měl si to odpustit a místo toho třeba sbírat známky, což je ještě dovolené. Nikdo jej přeci nenutil provokovat s motýly, překračovat zákon a riskovat nelegálními schůzkami. Ale červíček pochybností začne hlodat.
 
Najednou jste mnohem citlivější na to, kolik pravomocí policie během posledních pár let získala. V novinách se snažíte číst mezi řádky, za co vlastně skutečně sebrali tu poslední skupinu extremistů, škodících společnosti nebo rozvracejících demokracii či ekonomiku. A začínáte být citlivý na to, že v médiích poslední týden vykreslují jako vyvrhele a nebezpečné živly „pomáhající teroristům“ letecké modeláře, do kteréžto skupiny patříte pro změnu vy. Snad vám pořád nic nehrozí, nejste žádný extrémista –, ale takový neurčitý, nepříjemný pocit zůstává. A pak vám jednoho dne přijde obálka s modrým pruhem.
 
Racionálně vzato nemáte žádný důvod k obavám. Vždyť je to jen předvolání na úřad — kolikrát jste za svůj život něco takového dostali? Dvacetkrát? Stokrát? Jen nějaká formalita, omyl, nebo úřední buzerace. Stačí tam zajít a odmítnout podat vysvětlení. Jenže Novák dostal taky jako první předvolání. A racionální nebo ne, vám se na ten úřad najednou děsivě nechce. Přece se nesbalíte a neutečete. Je to jen…
 
Možná, že žijete v totalitě. Možná, že okolo vás zatýkají nevinné lidi, akorát se o tom nikdo nedozví. Možná, že teď je řada na vás. Možná, že kdybyste se nenechali zatknout poprvé — jak říkal Solženicyn –, neřešili by vás. Ale skutečně vás chtějí zatknout? Absurdní. Vždyť je to jenom předvolání. Obyčejné předvolání na obyčejný úřad. Pořád ten stejný, kde jste naposledy před půl rokem odmítali podat vysvětlení za špatné parkování a platili pokutu poštou. Kdyby vás chtěli zatknout, přišli by pro vás policisté. Jenže Nováka taky nezatkli rovnou. Otázky, samé otázky. Navečer, po setmění, vaše krize dosáhne vrcholu. Dost, už ani krok. Žijeme v totalitě, chtějí mne sebrat ve vykonstruovaném případu za ty modýlky letadel, na úřad nepůjdu, musíme utéct. Na jo, jenže co teď? Sbalíte se a ještě v noci utečete i s celou rodinou jen s batohy na zádech a každý s jedním kufrem? Kam chcete utéct? Jak a čím opustíte zemi? Čím se budete živit? Nezatknou vás na hranicích? Co byt, akvárko, šéf, kamarádi, co jste s nimi byli na zítřek domluvení, co počítač, který jste měli ráno vyzvednout z reklamace…?
 
Jdete to vysvětlit rodině. Ta si myslí, že jste se zbláznil, proč by vás chtěli sebrat za modelaření a nejste-li paranoidní, unavený a přetažený. A vy víte, že mají vlastně pravdu: skutečně jste unavený, dochází vám, že opravdu nemáte žádnou představu o tom, co byste dělal… A vždyť je to jen úřad, tam už jste byl stokrát, co blbnete. Ráno moudřejší večera. Další den si vezmete aktovku a jdete na úřad (či policejní stanici) podat vysvětlení, jako již stokrát. Rutina. O nic nejde.
 
Až na to, že tentokrát se z úřadu nevrátíte. Už nikdy. Po příchodu si vás úředník, který jenom dělá svoji práci, odešle do kanceláře dozadu. Zaklepete, vejdete a pán v civilu (který taktéž jen dělá svou práci) vás vyzve, abyste se posadil. Otočí se na vás, založí ruce v bok… a vypálí, že jste zatčen pro důvodné podezření z terorismu. Ve vašem modelářském kroužku byl totiž terorista (tak vám to tedy tvrdí), který chtěl RC modelem spáchat útok na premiéra… Takže jste i se svými kamarády všichni potenciální spolupachatelé a je ve vašem zájmu spolupracovat. Druhý agent v civilu, kterého jste si nevšimli, vám zezadu zacvakne želízka. Jste v šoku. Tohle je jiná liga, než pokuty za parkování. Bezprostředně se nad vámi vznáší zmizení v temných útrobách vězeňského systému. Myslí vám prolétnou všechny ty reporty Amnesty o nelidském zacházení s teroristy. Co s vámi bude? Želízka na holé kůži studí. Blekotáte něco o tom, že to musí být omyl, vždyť jste přece nic neudělali. Vyšetřovatel na to, že pak se určitě nemáte čeho bát. Ale určitě jste si na Vomáčkovi — to je ten terorista — všimli něčeho podezřelého. Jak to, že jste to nehlásili, hmm? A proč jste vůbec vstupovali do modelářského kroužku? Co má co občan stavět létající modely, schopné unést kameru? Důkazní břemeno je na vás, raději byste měl mít dobré odpovědi. Nebo hodit vinu na někoho jiného. Kdo vám o tom kroužku vůbec řekl? Kde jste sháněli výkresy? Kdo vám prodával palivo? Nechcete předvolat nějaké svědky na svou obhajobu, známé, přátele, co vám dosvědčí, jaký jste charakter a že jste s tím nechtěl dělat nic škodlivého… Jen nám nadiktujte jména a adresy a tady to podepište. Ale pozor, víme o vás všechno! S kým se přátelíte (Facebook), komu voláte, kudy chodíte (mobilní operátor), kam a jak často jezdíte (mýtné brány či OpenCard), co si kupujete (e-banking a karta), kam chodíte na internetu („like“ tlačítka) a kam se koukáte, když jdete po náměstí (kamery). A ostatní zatčení z vaší skupinky všichni všechno řekli. Běda, pokud neřeknete všechno a přesně! To už vás nepustíme. Past sklapla — a vy jste v ní. Ve světě se nic moc nezměnilo. Ale pro vás se toho změnilo neuvěřitelně moc. Dostal jste se totiž na seznam nepřátel systému — a ten dobře promazaný aparát, který předevčírem stíhal zločince (a jak jste mu fandili) a včera teroristy (pro naše bezpečí), teď jde po vás.
 
Židé v nacisty okupované Francii to měli úplně stejně: přišlo jim předvolání, tak se poslušně dostavili. A byli sbaleni a odesláni rovnou do koncentráku. Těmi samými policisty, co je ještě před rokem „chránili a pomáhali“ jim.
 
Rozdíl mezi totalitou, potažmo diktaturou, a „normálním životem“, na jaký jsme všichni zvyklí, totiž nespočívá v zavedení něčeho nového: mechanismy jsou stále stejné. Ti stejní úředníci stále jen „dělají svou práci“, občanům stále chodí ty stejné výzvy, aby se dostavili, policie pořád stejně „předvádí“ lidi k soudům, na úřady a k nástupu do vězení, vyšetřovatelé pořád používají pořád stejné psychologické triky, aby oblbli a zlomili podezřelé a donutili je přiznat se i k tomu, co neudělali, a kamery pořád stejně sledují všechny, kdo prochází okolo.
 
Systém se nemění, ale mění se cíle. „Nepřáteli státu“ je daleko více lidí, než předtím. Je velmi snadné se dostat na ten nesprávný seznam. Téměř každý je členem nějaké sociografické skupiny, která se během pár týdnů mediální kampaně může stát „vyvrheli“ v očích všech ostatních — takže když na ni pak udělají zátah, všichni jen pokývou hlavami a případně podepíší petici za exemplární trest. Daleko více lidí také porušuje stále více všetečných zákonů a na policii je daleko větší tlak, aby je „řešila“. Takže jakkoli kamerový systém zůstává stejný, zatímco před rokem šly výstupy do koše, dnes se bedlivě kontrolují. Trestné činy s vágními definicemi, které prošly sněmovnou s tím, že se prakticky nebudou používat v plném rozsahu, se najednou přísně aplikují v co nejširším rozmezí. Na advokáty, kteří jdou nad rámec svých povinností a namísto prosté (a neúčinné) obhajoby svých klientů mají námitky na striktní výklad gumových paragrafů je vyvíjen neviditelný, ale velmi nepříjemný nátlak. Možná je vyloučí z komory.
 
Být členem nějaké skupiny, nenavázané na stát, je automaticky podezřelé. Ochrana soukromí je vysoce podezřelá. Nespolupráce s úřady vyžadujícími bonzování „podezřelého chování“, to už je skoro trestný čin. V čelistech Systému tak uvázne více lidí a represivní složky státu zjišťují, že mají stále větší volnost, stále menší dohled — a k tomu tlak na výsledky. Tak toho začnou zneužívat. Své udělá i náhlý pocit neomezené moci, který frustrovaným jedincům umožní vybít si své komplexy na komkoli, kdo se jim znelíbí.
 
Ale běžní lidé? Dál si žijí své životy, maximálně je jim trochu úzko z toho, jak snadno se najednou mohou dostat „na seznam“ státní moci — ale pořád věří, že „když nic špatného nedělají, nic se jim nemůže stát.“ Rezignují na ochranu soukromí, začnou se svlékat před policisty na letištích a pak i autobusových zastávkách a nakonec si zvyknou i na prohlídky tělních dutin. Pokud nemají příbuzné v zahraničí, utéct není kam, a vlastně ani pořádně proč. A víra v to, že zrovna je to nesemele, je zpravidla to jediné, k čemu se mohou upnout.
 
Byla by přitom chyba směšovat „totalitu“ a „tyranii“: to jsou dvě různé věci. Asi nejlépe to vystihl spisovatel Philip Dick v povídce „Styl Yancy“ (The mold of Yancy):
 
„Nepleťte si totalitní společnost s diktaturou (…) Totalitní stát zasahuje do každé sféry života obyvatelstva, formuje jeho názory na každou věc. Diktátorská může být vláda nebo parlament nebo zvolený prezident nebo rada kněží. To je jedno (…) Mučírny a vyhlazovací tábory byly potřebné, až když selhalo přesvědčování. A zde přesvědčování fungovalo perfektně. Policejní stát — vláda teroru — přicházel ke slovu ve chvíli, kdy byl totalitní aparát na pokraji zhroucení. Dřívější totalitní společnosti byly nedokonalé. Vládnoucím silám se nikdy nepodařilo proniknout do všech sfér života. Ale technologie komunikace byly stále dokonalejší. (…) Všechny aspekty osobnosti musí být řízeny. Chceme celého člověka.“
 
Diktatura znamená neomezenou vládu jedince nebo nějaké skupiny, ale záleží na libovůli diktátora, kolik upře poddaným svobod. Totalita může být klidně omezována co do toho, kdo má jakou pravomoc — zato se z principu montuje úplně do všeho a pokud vůbec nechá nějaké svobody, alespoň je pořádně zreguluje.
 
S takovou by se dalo říci, že zatímco v diktatuře patrně nežijeme, v totalitě klidně žít můžeme: stačí si přečíst, jak se vlastně celý den, každou minutu řídíme direktivami vlády. „Totalitní stát zasahuje do každé sféry života obyvatelstva“ — pokud toto není totalita, potom co ano? Že se vám to jako totalita nezdá? Nejste sami, mně také ne. Jenže to je ten problém: téměř nikomu se nikdy nezdá, že žije v totalitě — a názor změní až tehdy, když už je pro něj pozdě a alternativy nejsou.
 
Když se nad tím zamyslíte, je také velice zajímavé, že ač oba výrazy — totalita i diktatura — spočívají na tomtéž principu (někdo diktuje lidem, co mají dělat), „totalitu“ většinou provozuje moc zákonodárná skrze myriádu byrokraticky a ekonomicky vynucovaných regulací, o kterých běžný smrtelník zpravidla ani neví a kde všichni „jen dělají svou práci“, zatímco pod „diktaturou“ si většina lidí snáze představí svévolné a brutální policejní těžkooděnce a zásahová komanda, tzn. hlavní roli hraje ničím neomezená moc výkonná. Vždyť je to pro vaše dobro. Nikomu neublížíme, čestné soudružské! Stačilo málo: dát lidem ve zdecimovaném státě naději na lepší zítřky, ochranu před predátory, práci… Žádná z totalit 20. století netvrdila, že existuje, aby páchala zlo: vždy měla agendu páchání dobra, ať šlo o „sociální spravedlnost“ v případě Lenina či „zajištění životního prostoru“ v případě Hitlera. A vždy se jednalo o vládu, která nabízela pomoc „vobyčejnejm lidem“, které „ožebračoval“ tu Zlý Kapitalista, onde zase Světový Žid. V Německu Hitler nabídl nezaměstnaným, zoufalým lidem žijícím v nefunkčním státě právo, pořádek, práci a sociální jistoty a oni si jej demokraticky zvolili. Co zvolili — v desetitisícových davech za ním táhli ulicemi! A když ještě nabídl vnější ohrožení — reálně vypadající komunistický puč –, zvolilo jej, i jako „menší zlo“, 44 % lidí. Taktéž u nás jsme si jako národ komunismus demokraticky odhlasovali, a podobně nadšeně jako Němci: komunisté lidem slíbili, že nebudou zavádět totalitu, združstevňovat zemědělce ani nemají nic proti víře; že ostatní strany jsou pomlouvačná reakce a „bití na poplach“ jsou lži, kterými se snaží získat hlasy; že komunisté dají lidem práci, ochrání je před tím, aby „banky zůstaly pánům Preissům a fabriky Krulišům-Randům“ a živnostníkům sníží daně — a zvolilo je 40 % lidí. Pravda, na Slovensku neuspěli — ale jelikož ve volbách ovládli federální silová ministerstva, poslali tam Husáka, který za pomoci StB do dalších voleb opozici zdiskreditoval a zlikvidoval, načež následoval Vítězný Únor.
 
Všem těm totalitám stačilo málo: dát lidem ve zdecimovaném státě naději na lepší zítřky, ochranu před predátory, práci (v rozporu se stupidním mýtem lidé skutečně chtějí pracovat; normálního chlapa i psychicky těžce sebere, když si není schopen sehnat slušnou práci; a jistota práce je přesně to, co lidem nabízí jak Okamura, tak ČSSD — stejně jako kdysi KSČ a německá Národně Socialistická Strana Práce) a příležitost k hledání štěstí… A k tomu doplnit ordnung, přísnost a tvrdé tresty pro „zlouny“.
 
Nejde o nic nového. Než to zkazil návrhem na léčbu totalitou (čímž se přidal k zástupu těch, které popisoval), už Platon ve své Ústavě popsal: „Demokracie končí vládou nezodpovědných a neschopných (…) lidu postupně naslibují to, co nedokáží splnit a rozčarovaný lid se následně upne ke „spasiteli“ – tyranu, který slíbí udělat pořádek tvrdou „otcovskou“ rukou.“
 
Všímáte si takových tendencí? Já tedy rozhodně ano. Dlouhodobě mám za to, že žijeme v něčem, jako byl přelom 20. a 30. let minulého století: teď se určuje, jakým směrem půjdeme dál, přičemž řada lidí prahne po „silné ruce“ tyrana, drsném „ordnungu“ a nulové toleranci k odlišným názorům. Katalyzátorem nástupu každé z totalit 20. století byl totiž rozložený, nefunkční stát, neplnící ani základní funkce, které od něj občané čekali, ve spojení se zdevastovanou ekonomikou, kolapsem politických systémů a celkovou ztrátou naděje: všichni viděli, že jedna éra končí a chtělo by to něco nového. A autoritářští, kolektivističtí vůdci a intelektuálové měli po ruce připravené nadějné vyhlídky.
 
K něčemu takovému není potřeba žádná válka. Stačí pořádná ekonomická krize, stát v rozkladu, jehož potápějící se vláda se chová podobně rezignovaně, jako na konci 80. let a snaží se jen urvat si poslední kus žvance, než se to celé zhroutí, celospolečenská „blbá nálada“ a pocit, že alternativy nejsou, těžiště globalizovaného světa se přemisťuje za moře, teď ovšem nikoli do USA, nýbrž do Asie, neomarxisté úspěšně rozkládají i zbytky kultury jako pojiva společnosti. A najednou vyskočí ze svých kaváren či brlohů různí „spasitelé národa“.
 
Jenže neschopnou vládu máme už teď, kusy totality také a spoustu populistů jakbysmet. Jak jsem rozebrala v první části, nedá se spoléhat na to, že člověk jaksi přirozeně rozezná, že „tohle už je příliš“, protože lidé jsou úžasně přizpůsobiví a dovedou přežívat, aniž by jim přišlo, že jsou na tom špatně. Koneckonců zotročování se často děje ve jménu svobody. I Výmarská republika zakázala lidem držení zbraní, aby je ochránila od komunistických milicionářů — jaký to šlechetný cíl.
 
Je jediný způsob, jak zabránit tomu, aby jednou „spadla klec“: stanovit si objektivní, měřitelná a neoddiskutovatelná, tedy jaksi binární kritéria, jejichž naplnění indikuje, že je na čase zmizet. Taková kritéria musí být minimalistická, aby člověk nemusel utíkat co měsíc do jiné země a nakonec odplout na kontejneru doprostřed oceánu. Přesto mám za to, že existují a jsou velmi jednoduchá:
 
1. je to kombinace svobody držet zbraně, protože ta znamená jednak to, že vláda důvěřuje občanům a neplánuje vyvádět extrémní zlovolnosti a jednak to, že když jsou síly vlády a lidí alespoň trošku v rovnováze, samotná hypotetická možnost účinného povstání drží vládu zkrátka.
 
2. svoboda slova a tisku, protože je esencí každé totality, že netoleruje kritiku, vlastní názor a jeho prezentaci na veřejnosti — chce mít totální kontrolu i nad tím, co lidé říkají.
 
3. svoboda vyznání, názoru, shromažďování. Svoboda vyznání není o náboženství: je to o právu na vlastní názory a z toho nutně plynoucím právu se setkávat s podobně laděnými jedinci k jejich diskutování či manifestaci. Totalitní stát ovšem nesnese ani konkurenci, ani pluralitu názorů a vyžaduje, aby se všichni klaněli stejnému bohu a vyznávali stejné hodnoty, jakákoli „konkurence“ je nelítostně persekvována. Jak vystihl Dostojevskij, „nezáleží jen na tom, aby našli něco, co má ten neb onen uctívat, ale něco takového, že by v to uvěřili vůbec všichni a uctívali to, a rozhodně všichni společně.“ Je to tedy ten důraz na naprostou jednotu, na nekritické uctívání jednoho názoru, na dehonestaci názorů alternativních a snahy nedovolit lidem s jinými názory se vůbec setkávat. Problém je, že svoboda vyznání/shromažďování a svoboda slova nejsou úplně binární: jsou vždy a v každé společnosti nějak regulované, i kdyby se jednalo jen o to, že když pan Zelený řekne o panu Rudém, že je vůl, pan Rudý mu za to v hospodě rozbije hubu nebo o to, že svoboda vyznání pana Vopičky nepokrývá defekaci na kolemjdoucí z vysokého sloupu. Ale už i zde se dá najít taková praktická dělící rovina: u svobody slova je to absence explicitních zákazů psát o určitých věcech či tématech či příkazů o nich psát určitým způsobem. Zde explicitní zákaz dosud suplovala „politická korektnost“, dnes je již explicitní zákaz (ve formě výhrůžek státní moci) stanoven.
 
Neříkám, že tu nastoupí totalita. Říkám, že se nadcházející doba vyznačuje podobnými vstupními parametry. Co si z nich uvaříme, to je na nás. Jakým směrem se to vyvíjí, uvidíme během následujících 10–15 let — a když akutně hrozí opakování historie, měli bychom se poučit z historických chyb druhých a přičinit se o to, aby to tentokráte navzdory stejným vstupům dopadlo jinak.
 
A tím „přičinit se“ myslím vysvětlovat. Pokud se totiž 30 % zpitomělých občanů rozhodne, že chce ordnung a jistoty totality, nemáme právo jim nutit naši svobodu: tím bychom jim upřeli jejich svobodu a stali se ďábelským překroucením libertariánů. Ne, naše jediná cesta je nenásilné přesvědčování a vyvažování propagandy protistrany. A v tom je nejefektivnější jedna metoda: představivost kombinovaná s historií.
 
Totalitám a „drsnému ordnungu“ jsou totiž zpravidla nakloněni lidé, které koncept pořádku a „přísnosti na ostatní“ osloví, ale kteří již nedomyslí, jak by se to vztahovalo na ně. Pokud takové lidi dovedete k zamyšlení se nad tím, že by u pranýře pod bičem skončili hned po nenáviděném sousedovi, ruku za krádež usekli nejen nepřizpůsobivým z televize, ale i jim za „přemisťování“ propisek a papíru z kanceláře domů a že když zruší presumpci neviny, nejprve jim exekutoři seberou vše, co mají a následně poputují na nucené práce; pokud se za ně budete namáhat s domyšlením důsledků i představivostí a vykreslíte jim, jak by ten na první pohled lákavý systém bolel a zničil je samotné; a pokud to doložíte srovnáními z historie — potom se mnozí chytnou za nos. Chce to jen prorazit slupku ignorance typu „to se mi nemůže stát“ a „to se týká jen těch, které nemám rád.“ Které, jaká to náhodička, jsou důsledkem prastaré politiky „rozděl a panuj“ a postupného ničení mediálně očerněných menšin, o kterém jsem psala na začátku.

Dana Lapáčková, místopředsedkyně krajské organizace TOP 09 Libere

ŠTÍTKY

Osobnosti:
Dana Lapáčková

KONTAKTUJTE NÁS

KRAJSKÁ KANCELÁŘ TOP 09 LIBERECKÝ KRAJ

Karlovská 161
460 10 Liberec

info@lib.top09.cz
telefon: +420 604229308

 

KRAJSKÁ MANAŽERKA

Martina Rambousková

martina.rambouskova@top09.cz

telefon: +420 604229308

 

REGISTRACE PRO NOVINÁŘE

PODPOŘTE NÁS

JAK FINANČNĚ
PODPOŘIT TOP 09?

 

TRANSPARENTNÍ ÚČET
TOP 09 PRO DARY

 

FAKTURAČNÍ ÚDAJE
A BANKOVNÍ SPOJENÍ

IČ: 71339728
DIČ: CZ71339728
(nejsme plátci DPH)
č. účtu: 10909090 / 5500

Váš názor

Copyright © 2009-2020  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Za demokracii a svobodu musí bojovat každá generace.
Děkujeme