30. 8. 2021
Máme tady plnou zaměstnanost a já si vždy vzpomenu na politický program, který prosazoval ve filmu Jeden hot a druhý čehý svérázný starosta v podání  Louis de Funese. Jako politická proklamace to zní skvěle a v podstatě by to mělo přinášet benefity všem složkám společnosti. Jenže nepřináší.
 
Plnou zaměstnanost v naší zemi zažíváme již několik posledních let a místo růžového snu zažíváme spíše podnikatelské peklo, které dusí naši ekonomiku a sráží na kolena rozvoj a růst firem.
 
V naší zemi jsme postavili tisíce továren, které vyrábějí polotovary či hotové výrobky. Tyto továrny vytvořily miliony pracovních míst. Vytvořily více pracovních míst než má naše země práceschopných obyvatel. Vytvořily poptávku po levné pracovní síle bez větších odborných znalostí, a tím zcela změnily výsledek transformačního procesu. Poklesla úroveň znalostí a dovedností, školství se lehce přizpůsobilo sníženým požadavkům na vzdělání, lidé přestali cítit potřebu se identifikovat s firmou, ve které pracují. Poslední dobou se v důsledků programů ANTIVIRUS dokonce vytratila chuť pracovat a zvyšovat svoje ohodnocení lepším a kvalitnějším pracovním výkonem.
 
Z pracovních kolektivů se v posledních letech vytratilo kamarádství a sounáležitost, protože je rozbili dělníci z Ukrajiny, Moldavska nebo až z Mongolska.
 
Továrny jsou plné lidí, kteří jsou učeni k nulovému vztahu k práci, a jde jenom o to z nich vymáčknout osm hodin dřiny ubíjející prací, která ničí intelekt. 
 
Nelze zpochybnit, že investování do montoven nám zajistilo poměrně slušnou životní úroveň a trvalý růst. Kdo chce dnes pracovat, tak si práci vždy najde, a s ohledem na nezaměstnanost na hranici 3 % jde v podstatě o totální nasazení českého obyvatelstva do pracovního procesu (sociologové tvrdí, že 4 % lidí nikdy pracovat nebudou, což už u nás začíná pokulhávat).
Pro pokrytí potřeb průmyslu jsme vytvořili nespočet pracovních agentur, které na hraně či za hranou práva vytvářejí šedobílé prostředí našeho pracovního trhu. Porušování zákoníku práce se stalo běžnou praxí a mnoho agenturních zaměstnanců je mnohdy postaveno před realitu snížené nebo nezaplacené mzdy za odvedenou práci včetně nutnosti překračování fondu pracovní doby nad rámec zákona. 
 
Vytvořili jsme systém, který nás nutí importovat ekonomické migranty z jiných zemí, a to kolikrát tak vzdálených, že ti ani nejsou schopni pochopit základní pravidla naší standardní hygieny či sociálních návyků. Jde o tisíce migrantů pracujících v závodech Andreje Babiše stejně jako těch, kteří staví dům Tomio Okamurovi.  V ČR pracují na nekvalifikovaných pozicích statisíce cizích státních příslušníků a pracovní trh by jich ještě další statisíce dokázal absorbovat.
 
Otázkou zůstává, zda-li chceme být výrobní ekonomikou založenou na nekvalifikované práci a malé přidané hodnotě? Otázkou je, zda-li chceme lákat další a další zahraniční investory ke stavbě továren na naší zemědělské půdě a motivovat je k vytváření zisku, který odteče pryč do rukou investičního kapitálu? Otázkou je, zda-li chceme naši ekonomiku zatěžovat stavbou továren, které nezaměstnávají naše lidi, ale musíme kvůli nim importovat pracovní sílu? Přiznejme si, že z tohoto všeho samozřejmě plynou do našeho státního rozpočtu daně, ale zůstává nezodpovězeno, kolik nás to všechno stojí. Jaké jsou daňové úniky skrze agenturní zaměstnávání? Jaké jsou náklady na udržování veřejného pořádku v městech a místech koncentrace zahraničních pracovníků? Kolik nás stojí nikdy neuhrazené zdravotní výkony lidí v šedé ekonomice zahraničních dělníků? Kolik stojí úřednická práce spojená s přílivem zahraničních dělníků? Jaké jsou naše sociální a ekologické náklady na provoz a stavbu továren v naší krajině?
 
Myslím, že se dostáváme na hranu výhodnosti a začínají převažovat zápory nad klady. 
Je potřeba si uvědomit, že českou práci už mnohde nedělají Češi a tlak na uvolnění migrace není politickou ukázkou humanity, ale spíše skrytým ústupkem průmyslové lobby, která potřebuje naplnit (všude v EU) továrny levnou a manipulovatelnou pracovní silou. 
 
Měli bychom se vážně zamyslet nad důsledky naší ekonomické touhy po plné zaměstnanosti, která u nás přerostla v nutnost podřídit vše bazální průmyslové výrobě.
 
Máme na víc. Můžeme se začít snažit nepodléhat tlakům investorů a deklarovat, že další rozšiřování naší průmyslové produkce pro nás již není žádoucí. Měli bychom jasně říci, že chceme zemi, která vytvoří právě tolik pracovních míst, kolik má práceschopných obyvatel. Měli bychom deklarovat, že naši práci budou dělat naši lidé a není potřeba vytvářet nadpotřebu pracovních míst a sanovat ji dovozem levné pracovní síly ze vzdálených zemí.
 
Je také potřeba, aby politici zahodili pokrytectví a na jednu stranu neodsuzovali migraci, kterou na druhé straně ve svých továrnách nutně potřebují pro levnou výrobu levných věcí. Střet zájmů v otázce migrace některých našich politiků je naprosto zřejmý a není potřeba si nalhávat, že ve Vodňanské drůbeži nebo v Kosteleckých uzeninách nepracují převážně dělníci zahraničního původu - a to i přesto, že předseda vlády se snaží všechny přesvědčit, že on je proti migraci. Z mnoha jeho zaměstnanců se stanou rezidenti či nelegální obyvatelé ČR.

Naše země trpí nejenom migrací dělníků za prací a vznikem továren, které nepotřebujeme, ale především neschopností politické reprezentace tento problém řešit. Dopady už začínají být fatální a v podstatě dochází k ničení drobných podnikatelů, místních firem a živnostníků totálním nasazením většiny obyvatelstva v továrnách a ve státní službě. To, co tvoří základ naší ekonomiky, je malé a střední podnikání. A to teď zažívá možná největší krizi v posledních letech. Nejsou kvalifikovaní lidé. Nejsou už vůbec žádní lidé. Nejsou výhledy, že by naše školství dokázalo v budoucích letech vyprodukovat šikovné a rozumně uvažující řemeslníky a dělníky.

Zbývá nám jenom čekat na zázrak a na pochopení situace od vládních činitelů, kteří musí nesmyslný hon za levnou pracovní silou zastavit. Ne tím, že budeme zvyšovat mzdy ve státní správě a navyšovat počty úředníků a zaměstnanců státu, ale především tím, že jasně dáme najevo naši neochotu stavět další továrny, protože ty továrny už budou naplněny pouze lidmi, které nemůže poskytnout Česká republika (co hůře - dojde jenom k vykrádání jedněch firem druhými).

Naše země potřebuje vzdělané a chytré lidi s odborným vzděláním, kteří budou schopni fungovat samostatně a kreativně a pro které bude ideálem pracovat v českých firmách v českém kolektivu. Na tyto hodnoty jsme dnes úplně pozapomněli a je otázkou, jestli jich ještě někdy dokážeme dosáhnout.
Měli bychom to aspoň zkusit.

ZDENĚK CHMELÍK, LIBERECKÝ ZASTUPITEL

Štítky