Chmelík: Bělorusko je naším svědomím

13. 8. 2021

Po mnoho týdnů jsme o Bělorusku neslyšeli a v záplavě světových událostí a přehlcenosti mediálního prostoru jsme zcela zapomněli na tuto nám blízkou, která před nedávnou dobou plnila naše sdělovací prostředky a všichni jsme se snažili vyjadřovat solidaritu s osudem jejich obyvatel.

Jak málo stačilo a vše zapadlo a dnes se o tuto totalitní postsovětskou republiku nikdo nezajímá.

Občas nás pohorší únos letadla, ze kterého si režim prezidenta Lukašenka vytáhne svého politického odpůrce a občas nás vytrhnou z letargie podivné praktiky běloruského olympijského výboru řízeného Viktorem Lukašenkem, což je syn prezidenta.

Tyto, pro nás, drobné příhody nás vždy minou, podivíme se nad nimi a v řádu dní na ně zapomeneme. Jenže neměli bychom.

Bělorusko se od dob masivních protirežimních protestů nezměnilo a vnitřní odpor utichl pouze z důvodu zvýšených represí režimu, který své odpůrce fyzicky i psychicky likviduje. Běžné je zatýkání, mučení, odsuzování do vězení na dlouhé roky. V poslední době byl zavražděn i hlasitý odpůrce režimu a vše bylo fingováno jako sebevražda.

Režim Aleksandra Lukašenka systematicky vyvražďuje a likviduje své oponenty a jako štít používá sílu Ruska.

Osobně považuji praktiky prováděné Lukašenkem v civilizované evropské zemi za nepřijatelné a nedokážu pochopit, jak můžeme připustit třeba účast Běloruska na mezinárodních akcích typu MS v hokeji nebo na olympiádě. Již při únosu letadla jsem upozorňoval, že by naši hokejisté neměli proti běloruskému týmu nastoupit na MS v hokeji a nechápu proč se naše země, naše společnost bojí velmi tvrdě a nekompromisně vyjádřit svůj postoj ke zločinům, které běloruský režim páchá.

EU se shodla na uvalení ekonomických sankcí, ale režim přisátý na ruské surovinové pomoci se ekonomicky moc zastrašit nedá. A místo toho, abychom Lukašenka zasáhli na jeho nejcitlivějším místě, totiž na poli sportu a hokeje obzvláště, tak se tváříme, že politika do sportu nepatří.

Jenže v Bělorusku je sport ryze politickou záležitostí. Řídí ho syn prezidenta, slouží k oslavě režimu, sportovci jsou političtí pracovníci s plným úvazkem na adoraci prezidenta. Sportovci neslouží k tomu, aby podávali výkony a soutěžili s jinými sportovci z jiných států, ale pouze jako reklamní nosiče pro podporu režimu u vlastních obyvatel. Každý sportovní úspěch je úspěchem prezidenta a jeho stylu vládnutí. Sport je v Bělorusku nástrojem propagandy a pokud tomu tak je, tak musíme umět sport postihnout sankcemi stejně jako dovoz obilí nebo traktorů.

Mnozí dnes zapomněli na statisíce lidí v ulicích, kteří se před rokem vzbouřili a vyžadovali vykročení směrem do svobodné Evropy. Ti, co protestovali jsou dnes perzekuováni, mučeni, zavíráni a zabíjeni. Ti, co měli možnost emigrovali, ale v zemi zůstali právě ti obyčejní lidé, kteří jsou režime nejzranitelnější.

My můžeme velmi lehce srovnávat, protože jsme ten útlak a takovou dobu zažili na vlastní kůži.

Měli bychom v této otázce převzít iniciativu a stát se jako V4 nositeli tlaku na Běloruský režim. Víme dobře, kde jej zasáhnout a co mu nejvíce poškodí reputaci.

Je potřeba vyvíjet tlak v mezinárodních organizacích, tlak v EU, a nakonec i velmi aktivně vyjádřit názor, že Bělorusko ani s Ruskem v zádech nesmí porušovat lidská práva.

Vím, že je pro nás dnes mnohem důležitější dění v Afghánistánu, protože se o něm píše ve světovém tisku, ale jak můžeme chtít naučit naší kultuře Afghánce na druhé straně zeměkoule, když neumíme dobře vychovat ani vlastního souseda.

Svět je dnes plný paradoxů a náš přístup k Bělorusku je jedním z nich.

ZDENĚK CHMELÍK, LIBERECKÝ ZASTUPITEL

Štítky