Co nám dává členství v Evropské Unii?

blog Jana Marušiaka

22. 9. 2010

Reaguji na otázku Radiožurnálu /Český rozhlas 1, 17.9./, citovanou v nadpisu mého komentáře, kdy posluchači této stanice byli opakovaně v průběhu dne oslovováni redaktory a vybízeni k tomu, aby pověděli, zda si myslí, jestli my jako malý stát, občané ČR či naši poslanci Evropského parlamentu – „můžeme v EU něco vůbec změnit či ovlivnit“ Otázka byla otevřená k diskuzi v průběhu dne.

Jednoduchá zkratka části odpovědí posluchačů potom byla „že nemůžeme změnit nic“, oni /naši politici/ a my /občané/ máme malý, nebo absolutně žádný vliv na chod EU, její instituce a tvorbu zákonů. Z odpovědi převažující části dotazovaných bylo možné usoudit, že oni zrovna z Evropské Unie „nic nemají“ a dále „je to nezajímá“.

Pokud si dobře vzpomínám, byla debata o našem členství v EU a dále o Lisabonské smlouvě před časem v naši zemi výrazně polarizovaná, a to nejen mezi „obyčejnými občany“ /strašné sousloví – že?/ ale též mezi „neobyčejnými občany“ – čtenář tuší, že mám na mysli politiky. Zejména část pravice /ODS/ a část levice /komunisté/ našly společnou notu v ohraném popěvku, že se v EU rozpustíme jako kostka cukru, ale než se tak stane – tak jim to osladíme. Na této stupidní vlně reklamních sloganů jsme nějaký čas pluli, národ dělilo téma „být v Unii či mimo ni“. Po vstupu a podpisu, za skřípění zubů hlavy státu a s jeho nepodporou jsme ale mlčky přijali za vděk dotační politiku EU, která krom bohaté Prahy dělá radost nemálu primátorů a starostů menších obcí a dokonce jsme se naučili psát projekty „když z toho něco pro obec bude“. Mnozí bereme dotační politiku EU téměř jako nějakou samozřejmost, skoro něco jako „ať dávaj, když je to baví“. I zarytí národovci zastrčili prapor falešného národovectví a nacionalizmu na půdu – on se bude třeba ještě někdy hodit.

Dotační politika EU bude trvat v současné štědré podobě cca do roku 2013. Celá EU je velmi malý region světa, vytvořený v průběhu druhé poloviny minulého století, kde se již 60 let neválčí, lidé se k sobě chovají slušně, region má vysoce rozvinutou infrastrukturu, štědrou státní dotační politiku, nejnižší porodní úmrtnost na světě a zdravotní či důchodové systemy, které byť nejsou ideální, patří minimálně k nejvíce sociálním na světě. Čtenář může tedy přemýšlet, zda některé jiné státy mají v nabídce lepší blahobyt pro lidi, než právě EU. /Rusko?, Čína?, Jižní Amerika?, Austrálie?, Indie?/ Záměrně jsem nejmenoval Spojené státy, které zejména nyní, po ekonomické krizi nejsou rovněž zářným regionem pro život „obyčejných lidí“. My, jako Češi, /zatím?/ neumíme být patrioty – jsme totiž přímo protipólem francouzského či amerického patriota, jehož hlavní předností a ambicí je fakt, že si z vlastní země nedělá legraci a nepomlouvá ji v zahraničí.

Pokud ale dosud nejsme ztotožněni se svou zemí a hrdí na svůj národ, neumíme ani přijmout statut Evropanů, kterými nyní jako členská země jsme, moderních lidí 21.století. Budeme si asi proto ještě dlouho klást otázky, položené v úvodu, co z toho mám a nebudeme po stejnou dobu znát odpovědi na jiný druh výzvy – co mi můžeme udělat pro ostatní. Doma – jako ve světě.

Štítky