× Staňte se našimi členy!

Rozvrací prezident parlamentní demokracii?

8. 10. 2013

Abychom našli odpověď na tuto otázku, nemůžeme se omezovat pouze na pravomoci prezidenta či dalších orgánů státní moci; je nutné se i v samotné ústavě posunout ještě o stupeň výše, a to k nezměnitelným náležitostem právního státu. Ty nalezneme už v Preambuli Ústavy, kde se Česká republika prohlásila za svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti. A také to, že jako součást rodiny evropských a světových demokracií jsme vyslovili svoji odhodlanost řídit se všemi osvědčenými principy právního státu. 

Mezi další pilíře pro výklad Ústavy, ale i odpověď na naši otázku (viz nadpis) patří její základní ustanovení, kde v hlavě první čl. 9 Ústavy je garantováno, že je nepřípustná změna podstatných náležitostí demokratického právního státu a že ani výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

Tato slova se dlouho mohla zdát až příliš patetická. Ve světle současných událostí se však ukazuje, jaká je jejich skutečná důležitost, a to zejména v souvislosti s jejich významem pro tvorbu práva a výklad ústavních i dalších právních předpisů nižší právní síly. Jsou to vůdčí ideje, které nám mají pomoci nesejít ze správné cesty.

Mezi nezměnitelné náležitosti právního státu patří i to, že lid je zdrojem veškeré státní moci, kterou pak vykonává prostřednictvím orgánu moci zákonodárné, výkonné a soudní. V dalších hlavách pak Ústava podrobněji rozvádí dělbu mezi jednotlivými mocemi a jsou zde upraveny i vzájemné vztahy, včetně systému brzd uvnitř jednotlivých mocí.

Nad jednotlivými ustanoveními však nepochybně stojí již zmíněné podstatné náležitosti právního státu a mezi ně patří i ustanovení čl. 5, podle něhož je politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Zde je zakotven politický pluralismus, který stojí na soutěži politických stran. Pokud tedy prezident nerespektuje většinovou vůli politických stran v rámci parlamentu, překračuje meze svých pravomocí.

V parlamentarismu po 2. světové válce bylo nezbytné vytvořit ústavní meze proti rozpínání exekutivy, ta si zejména v meziválečném období jednostranně uzurpovala pravomoci na úkor postavení parlamentů. V Evropě pak často došlo k přeměně parlamentní demokracie ve prospěch autoritářských režimů. Jedním z poválečných brzdících opatření proto bylo i oddělení prezidenta od vlády v rámci moci výkonné tak, aby nedocházelo k přílišné koncentraci moci v jedněch rukou.

Na tomto principu je založena i naše Ústava. V rámci moci výkonné jsou pravomoci rozděleny mezi prezidenta a vládu. Na rozsahu těchto pravomocí nic nezměnila ani přímá volba prezidenta. Prezident může tedy vykonávat pouze výslovně vyjmenované pravomoci a pouze v mezích rozsahu dalších ústavních omezení, z nichž asi nejznámější je spolupodpis předsedy vlády či jím pověřeného člena vlády u pravomocí vyjmenovaných v čl. 63.

Účelem kontrasignace je tedy vzájemná kontrola dvou orgánů výkonné moci. Vláda je dle čl. 68 odst. 1 odpovědna poslanecké sněmovně a jen vláda s důvěrou PS může mít plnou legitimitu. Pokud dojde k odvození pravomoci pouze od prezidenta, tedy jen jednoho ústavního orgánu moci výkonné, je to porušení principů právního státu. 

To však neznamená, že ostatní pravomoci prezident vykonává zcela svévolně. Pokud například není stanovena lhůta pro rozhodnutí, musí prezident rozhodnout bez zbytečného odkladu. Pokud prezident jmenoval svého předsedu vlády, bylo to legální, byť ne legitimní. Pokud by však po nedůvěře vládě neúměrně otálel s druhým pokusem, mohl by se již dopustit hrubého porušení Ústavy. V takovém případě by mohl Ústavní soud na základě ústavní žaloby Senátu (s kvalifikovaným souhlasem poslanecké sněmovny) rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt.

Konfrontujeme-li tento právní výklad se snahami současného prezidenta, pak musíme dojít k závěru, že jeho jednání narušuje ústavní pořádek. Prezident nerespektoval většinovou vůli politických stran a v rozporu se zásadami politického pluralismu jmenoval předsedou vlády svého blízkého spolupracovníka. Poté se postupem hraničícím až s vydíráním snažil získat pro jeho vládu důvěru.

Tato Zemanova vláda neměla dostat ani hlas. Ne kvůli rozhádaným politikům, ale kvůli parlamentní demokracii. Je ostudou a slabostí některých parlamentních stran, že se této svémoci nepostavili čelem. Prezidentovi skočili na špek a ochotně mu předávali svou legitimitu na stříbrném podnose. Někteří jedinci se dokonce chovali vpravdě „hujerovsky“. Buď jsou takoví zbabělci, že s vidinou moci nejsou schopni hájit ani základní hodnoty parlamentní demokracie, anebo, a o to hůře, je to záměr a ti, co stojí na straně prezidenta, tajně doufají, že bude nastaven prezidentský systém. Třeba i proto, že někteří mají sami autoritářské ambice. Pak je dobře, aby se k tomu veřejně přihlásili a ne se schovávali za Zemana.

Co se stane příště? Nejmenuje po volbách novou většinu, protože má špatný program (odlišný od prezidenta, který sám přece dostal v druhém kole víc hlasů než vítězná strana) či nemá kvalifikované odborníky (samozřejmě dle názoru prezidenta). Zde je třeba zdůraznit mylnost úvahy, že pokud je prezident volen přímo, má automaticky větší pravomoci; jeho pravomoci v Ústavě se nijak nezměnily. Jen Parlament sám se může svou zbabělostí připravit o své pravomoci.

Samostatnou kapitolou je pak humbuk kolem ústavních zvyklostí. Pokud Miloš Zeman označil pojem ústavní zvyklosti za idiotský, tak jen ukázal svůj postoj k právnímu státu, k ustavní morálce, která mu je zcela cizí. Je to projev právního nihilisty. Je zjevné, že ústavní právo jako obor je buď nad jeho možnosti, neboť se v něm chová jako slon v porcelánu, nebo jedná zcela účelově a snaží se podkopat princip parlamentní demokracie ve prospěch autoritářského režimu, neboť jen absolutní vládce si může myslet, že může libovolně měnit ústavní zvyklosti bez ohledu na ostatní.

Může tedy prezident svým jednáním rozvrátit parlamentní demokracii? Prozatím ne, ale může ji významně degradovat. Eroze demokratického systému může být postupná. Zeman zatím sice připomíná povodeň, ale škody zatím nejsou rozsáhlé. Určitě je však nutné, aby proti ní Parlament postavil pevnou zeď a nechal ji vylít až tam, kde nebude příliš škodit, do sféry bonmotů, kde ho všichni berou s patřičnou rezervou.  

Josef Cogan
Starostové a nezávislí

ŠTÍTKY

Volby:
2013 poslanecká sněmovna - Královéhradecký - 2. Josef Cogan

Copyright © 2009-2019  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Chci, abychom byli v hlavním proudu Evropské unie.
Děkujeme