Kam míří české lesnictví?

18. 4. 2012

Pro časopis Veřejná správa se kriticky vyjádřil poslanec Jiří Oliva (TOP 09), předseda podvýboru pro lesní hospodářství a potravinářství PS PČR

Lesy v České republice zaujímají třetinu plochy státu. Zdálo by se, že tento rozsah bude ze strany státu předmětem poměrně velké exekutivní i legislativní činnosti, jasného definování zásad státní lesnické politiky, včetně postavení státního lesního majetku, který patří svým podílem - více než šedesáti procenty - k nejvyšším v Evropě.

Bohužel, nic nenasvědčuje tomu, že by si byl stát důležitosti svého lesního bohatství vědom. Zásady státní lesnické politiky byly naposled předmětem jednání vlády v roce 1994, tedy před osmnácti lety. Od té doby jsme byli svědky několika amatérsky tvořených koncepcí pro Lesy ČR, připravovaných většinou momentálně úřadujícím vedením tohoto podniku. Svůj účel nesplnily ani dvě verze Národního lesnického programu. První verze se stala dokumentem plným proklamativních a obecných prohlášení bez jakékoliv závaznosti a zejména bez určení zdrojů pro realizaci závěrů a vše nasvědčuje tomu, že stejný osud postihne i verzi druhou, která se teď projednává.

Bohužel, můžeme konstatovat, že Česká republika, navzdory všem možným volebním programům téměř všech politických stran, vládních prohlášení i koaličních smluv, svoji státní lesnickou politiku nemá, a zdá se, že dlouho mít nebude. Velmi podobná je i situace v oblasti lesnické legislativy. V roce 1995 byl přijat zákon č. 289/1995 Sb., který byl sice několikrát novelizován, nicméně nikdo se nezamyslel nad tím, jak dalece je přijatelný pro české vlastníky lesů. Podle analýz patří zákon k nejpřísnějším na světě a výrazně omezuje konkurenceschopnost českých vlastníků lesů vůči jejich zahraničním kolegům, kteří dokážou vypěstovat kubický metr dříví za podstatně menší náklady zejména proto, že jejich legislativa je k nim přívětivější.

Není to však jen zákon o lesích. Můžeme jmenovat i zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, který hlavně menším vlastníkům neumožňuje účinně ovlivňovat extrémně vysoké stavy spárkaté a černé zvěře a vymáhání škod způsobených zvěří je pro ně prakticky nemožné. Svaz vlastníků obecních a soukromých lesů volá po změně již řadu let. Jejich snaha však připomíná hlas volajícího na poušti. Velkou raritou je v České republice i organizace státní správy lesů, která nemá svojí byrokratickou úrovní obdoby v žádné evropské zemi. Dnes je zajišťována osmi různými úřady: ministerstvy zemědělství, životního prostředí, krajskými úřady, obcemi, Inspekcí životního prostředí a Vrchním státním dozorem nad lesy, správami národních parků, Vojenským obvodním lesním úřadem. Tvoří tak ojedinělý byrokratický systém, zatěžující bezdůvodně vlastníky lesů. Její zjednodušení je zahrnuto ve vládním prohlášení, řeší jej i Národní lesnický program, avšak výsledek je v nedohlednu.

Velmi důležitou oblastí je i politika státního podniku Lesy ČR, který by mohl díky svému dominantnímu postavení největšího správce lesů v zemi pozitivně ovlivnit jak podnikatelské prostředí, tak ekonomiku ostatních vlastníků lesů. Bohužel, skutečnost je spíše opačná. Je pravdou, že obchodní politika Lesů ČR vyhnala ceny surového dříví na úroveň, která je nejvyšší v Evropě. To je jistě pro vlastníky lesů dobře. Negativním důsledkem však je, že téměř všechny lesnické podnikatelské subjekty, zaměstnávající tisíce lidí, jsou ve vysokých ztrátách. Jsou vyčerpávány jak povinností platit nesmyslně vysoké bankovní záruky, tak podmínkami smlouvy, která je na hony vzdálena od rovnoprávného postavení smluvních partnerů. Již třetím rokem firmy nevědí na konci ledna, co budou v již probíhajícím roce dělat, co a kde budou těžit, kde a čím budou zalesňovat a odběratelé nevědí, kdo a kde jim prodá dřevo. České dřevo je nejdražší v Evropě a velcí odběratelé zvažují omezení výroby v České republice kvůli extrémně vysokým cenám vstupů.

Je to chaos, který české lesnictví nepamatuje, a bohužel nic nenasvědčuje tomu, že by stát chtěl důsledky této politiky kriticky řešit. Podrobnější rozbor zmíněných skutečností není v možnostech odpovědi na anketní otázku. Je však nepochybné, že tento stav je především důsledkem absence pevných zásad státní lesnické politiky, která bude přijata vládou a determinuje přístup jak k českým vlastníkům lesů, včetně majetku státního, tak k plnění všech neprodukčních funkcí lesů, které společnost využívá. Vypracování takového dokumentu samozřejmě předpokládá vysoké odborné zázemí zpracovatele. To má přímou vazbu na personální politiku. Lesnictví je složitý obor, vyžadující širokou znalost a vzdělání v disciplínách biologických, technických, ekonomických a také lesopolitických. To vše je předmětem vzdělávání v lesnických oborech středního i vysokého lesnického školství. Jestliže však člověka s lesnickým vzděláním ve vysokých funkcích českého lesnictví téměř nenajdeme, je dnešní stav pouze logickým důsledkem této politiky.