× Pojďte do toho s námi.

Grulich: Učitelé jsou to nejcennější, co mám

29. 9. 2020

Letošní vítěz ankety Ředitel roku Jan Grulich (TOP 09) z Orlických hor říká, že škola musí děti bavit a o výuce je třeba přemýšlet.

V malé vesničce Dobřany v Orlických horách se vzdělávalo už před Marií Terezií a v 19. století se tam scházeli obrozenci. Pak ale tamní škola začala upadat, a když v ní v 90. letech 20. století zbylo už jen 70 dětí, reálně jí hrozil zánik. Rodiče se ale vzepřeli a založili soukromou devítiletku – bez školného –, do níž dnes chodí přes 180 dětí z širokého okolí. Důkazem toho, že škola má za sebou velkou proměnu, je i ocenění Ředitel roku pro pětačtyřicetiletého Jana Grulicha (TOP 09), který sem coby žák sám chodil. Na jeho škole tráví děti přestávky na vzduchu nebo hraním na buben a cajon, ale nejde tu jen o pohodovou atmosféru. Když se před pěti lety tamní školáci zúčastnili mezinárodního testování vědomostí PISA, s přehledem ovládli téměř všechny kategorie.

* LN Před pár dny jste získal ocenění Ředitel roku, co jste na to říkal?

Byl jsem překvapený i dojatý. Jsou to jen výsledky jedné ankety, ale potěšilo mě to, protože myslím, že každý ředitel se někdy cítí trochu osamocen, podpora ředitelů škol u nás není moc velká. A vidět i další nadšené ředitele, kteří něco dokázali a kteří bojují, pro mě bylo inspirativní.

* LN Školu, kde jste dnes ředitelem, jste sám navštěvoval jako dítě. Byl to jeden z důvodů, proč jste tam v roce 1999 nastoupil jako učitel?

To byla spíš náhoda. V tu dobu jsem studoval a pracoval ve Švýcarsku a pak jsem se rozhodl, že si ve svém rodném kraji postavím byt. Tak jsem si vzal ve Švýcarsku volno, a když jsem přijel sem, v „mojí“ škole zrovna hledali učitele. Vystudoval jsem sice pedagogickou školu, ale neměl jsem v plánu učit. Ovšem když jsem viděl ten inzerát, řekl jsem si, že bych to vlastně mohl alespoň zkusit. A jsem tady už jednadvacet let.

* LN Chodil jste jako kluk do školy rád?

Jo jo. Moc si nepamatuju, jestli jsme se tady něco učili, to šlo mimo nás, ale měli jsme skvělou partu kluků. Chodili jsme čtyři kilometry pěšky ze školy, hodně jsme se vyblbli, takže ke škole jsem měl vždycky velmi pozitivní vztah.

* LN Je vaše škola tak, jak vypadá teď, hodně jiná než ta, do které jste sám chodil?

Úplně jiná. Podařilo se nám ji za ta léta celou přebudovat. Ředitelem jsem se stal v roce 2005 a od té doby byly asi jen jedny jediné prázdniny, kdy bychom tu něco nekutili a nepředělávali. Když jsem nastoupil, bylo tady 72 dětí a škola byla prakticky na zavření, bylo to ekonomicky neudržitelné. Teď máme přes 180 dětí, takže problém byl, že jsme pro ně přestávali mít místo. Museli jsme přepažovat třídy, rušit kabinety, ale stejně byla malá šatna, malá jídelnička. Bylo tady špatné topení, špatná okna, chumelilo nám do tříd. To všechno jsme postupně vylepšovali, až jsme předloni získali grant, který nám umožnil přistavět celé patro. Teď se sem konečně vejdeme.

* LN To byl ten rok, kdy jste sídlili v autokrosovém areálu?

A nejen tam. Původně jsme si mysleli, že během přestavby budeme moct v budově aspoň částečně fungovat, ale stavební firma nám řekla, že je to vyloučené. Takže v červnu jsme se dozvěděli, že od září nemáme kde učit 180 dětí, kam dát jídelnu atakdále. Nakonec jsme druhý stupeň umístili na autokrosové závodiště, já jsem měl ředitelnu v časoměřičské věži a pode mnou byl bar, kam jsme dali deváťáky. První stupeň byl v jiné vesnici ve staré škole, která se od roku 1975 nepoužívala. Kuchyň a zbývající třídy byly v kostele, jídelnu jsme měli v modlitebním sále.

* LN Vy jste unikátní i tím, že jste soukromá škola, ale neplatí se u vás žádné školné. Proč?

Dobřany jsou sice malá vesnička se 130 obyvateli, ale vedle školy je fara, kde se scházeli obrozenci jako František Vladislav Hek nebo Josef Dobrovský. Dobřany měly vždy co do činění se vzdělaností, školství je tady od roku 1680, kdy ještě nebyla ani povinná školní docházka. Ale v tom roce 1996–97 to opravdu vypadalo, že se škola zavře kvůli malému počtu žáků. Místní obrozenci se znovu vzbudili a řekli si: když nám chcete zavřít státní, otevřeme soukromou. Byl to poslední pokus, jak školu v obci zachránit. To, že nevybíráme žádné školné, je dáno tím, že nechceme dělat školu pro elitu, ale chceme, aby sem za stejných podmínek mohlo chodit každé dítko z hor. Dostáváme příspěvek od státu, který je o něco nižší než na státní škole, a spádové obce, které k nám posílají své děti, nám přispívají čtyři tisíce ročně na žáka.

* LN A jak se stalo, že je ze 70 žáků najednou více než 180?

Tuto otázku mi pokládá mnoho lidí, ale já na ni nedokážu jednoduše odpovědět. To jsou stovky střípků, které musí zapadnout dohromady. Kdybych měl vypíchnout to nejdůležitější, a bude to možná znít jako klišé, tak bych řekl, že rodiče mají důvěru v naši školu, protože vidí, že děti jsou tady spokojené a škola je baví. A díky tomu, že je škola baví, se taky daleko lépe učí a mají lepší výsledky. Takové věci se rozkřiknou velice rychle. A je fakt, že škola nejen že je plná, ale ročně musíme odmítat desítky dětí.

* LN Jak zařídit, aby děti chodily do školy rády?

Myslím, že jsme malinko zapomněli, že škola je pro děti. Já se snažím na věci dívat dětskýma očima. Když si vezmu třeba přestávky – mám rád, když je tady o přestávkách bugr. A nebylo to tak vždycky. Bývaly časy, kdy děti koukaly do mobilu, byly potichu, nepotřebovaly jsme žádné dozory. Jenže oni prosedí jednu hodinu, pak prosedí přestávku u mobilu, pak velkou přestávku, a třetí hodinu už se tam nedá vůbec učit. Takže i když jinak bazíruju na tom, že jsme moderní škola a ve výuce mobily používáme, o přestávkách jsme je zakázali. Vysvětlili jsme dětem, že to děláme proto, že chceme, aby je trávily jinak. Na chodbu jsme dali piana, fotbálek, nakoupili jsme kytary, bicí, ping-pong… a je tu živo. Kdo chce mít klid, může si jít do klubovny zahrát šachy. Když je hezky, lítají po venku. Přestávka je strašně důležitá součást výuky. Děti se vyblbnou, prokrví se jim hlavičky a pak vydrží 45 minut sedět. A další důležitá věc: chováme se k dětem partnersky. Ony vycítí, že nám o ně jde. Že jsme jejich partneři, a ne policajti, a že když vydáváme nějaké zákazy a příkazy, je to většinou kvůli bezpečnosti.

* LN Daří se vám nacházet dost učitelů, kteří sdílejí vaše vize?

Zatím to není velký problém, zájemců máme dost a můžeme si dát záležet na výběru. Dělám až čtyřkolové výběrové řízení, jehož součástí je schůzka s celou sborovnou – tam se hned pozná, jak uchazeč zapadne do týmu. Pak jde na dvě hodiny učit – nejdřív cokoli, co má rád, a pak dostane nějaké zadání ode mě. Sleduju především to, jestli to mezi ním a dětmi jiskří. Musím říct, že od té doby, co si vybírám učitele tímhle způsobem, jsem se nespletl. Učitelé jsou to nejcennější, co tu mám. Moje práce je se o ně dobře starat, a když to funguje, oni pak sami chrlí nápady, díky kterým to tady děti baví.

* LN Nějaký příklad?

Třeba když vyšla před pár lety takzvaná pamlsková vyhláška – ve sborovně jsme se tomu zasmáli, jak je to stupidní a nic to nevyřeší. Ale řekli jsme si: pravda je, že se děti málo hýbou. Tak s nimi začneme běhat, navrhla družinářka. Vyhlásili jsme, že kdo chce, může si s námi každý den ve tři čtvrtě na jednu zaběhnout kilometr kolem školy. Nazvali jsme to motivačně Běh s Emilem, podle Emila Zátopka, a děti to neskutečně chytlo. Říkali jsme si, že se zúčastní tak dvacet děcek, a nakonec se rozběhala skoro celá škola včetně učitelů. Dostalo se to do novin, a dokonce až k paní Zátopkové. Ve výsledku to děti baví tak, že jim někdy říkáme: „Když budeš zlobit, nepoběžíš s Emilem.“

* LN Vy vůbec chodíte hodně ven…

To by byl hřích to tu nevyužít. Vyjdeme ze dveří a máme tady přírodní laboratoř, kterou nemá ani nejmodernější škola v Anglii. Dobřany jsou malinká vesnice, nejezdí tady skoro žádná auta. Na louce jsme za půl minuty, v lese za čtyři. V hodinách přírodovědy, vlastivědy, fyziky je to samozřejmost, ale obecně kdykoli, když je na to téma nebo když jsou děti unavené, jdeme ven. Máme takového zběsilého fyzikáře, v jeho případě jsem vyloženě radši, když chodí dělat pokusy ven.

* LN To zní jako idylka, ale neznamená to, že se flákáte. Když jste se před pěti lety účastnili mezinárodního testování patnáctiletých žáků PISA, ti vaši byli mezi českými dětmi nejlepší v přírodovědné, matematické i čtenářské gramotnosti. Jaké pro to máte vysvětlení?

To má dva důvody. O jednom už jsem mluvil: základ je, aby to děti bavilo. Pak se lépe učí. A druhá věc: o každém předmětu s kolegy přemýšlíme. Pro mě je třeba hodně důležité, aby děti uměly anglicky. Mívali jsme takový ten starý styl výuky, že když od nás děti odešly na gymnázium, učitelé je tam chválili za gramatiku, ale nebyly schopné mluvit. Přemýšleli jsme, co s tím. Osekal jsem hodiny klasické angličtiny a přidal konverzaci. Další rok jsem sáhl dokonce do školního vzdělávacího programu a konverzaci jim ještě přidal. Pak jsme si říkali, že potřebují mít angličtinu jako součást běžného života – tak jsme napsali jídelníčky anglicky, začali jsme angličtinu zapojovat do běžných předmětů, takže v matematice se počítalo anglicky a podobně. Potom jsme si našli partnery v belgické škole a začali každoročně jezdit na výměnu do belgické školy, kde děcka mluvila anglicky. Sehnal jsem rodilého mluvčího, chodí do družiny, a když se mě ptal, co tam má dělat, říkal jsem: nic, jen si s dětmi hraj a mluv na ně anglicky. Celý ten postupný proces proměny výuky angličtiny trval čtyři roky a najednou jsme zjistili, že kdo chce, v devítce umí perfektně anglicky. Když se takhle dokážete zamyslet nad každým předmětem, co by pomohlo, aby to dětem dalo co nejvíc, tak to krásně funguje. Zavedli jsme třeba finanční gramotnost, to nám připadá zásadní, bude se kolem toho točit celý jejich život. Máme mediální výchovu – co dnes děti potřebují víc, než umět pracovat s informacemi? Denně se jich na ně valí tolik, co na nás, když jsme byli malí, za rok. Potřebují se v nich vyznat. Jen nad tím přemýšlet a nebát se jít do nějaké změny. Jelikož se doba mění strašně rychle, škola by ji měla aspoň trochu dohánět, a ne zůstávat stejná jako před 70 lety. Náš proces ve škole je neustálá změna – něco se osvědčí, něco ne, tak to zase změníme.

* LN Nemůžu se nezeptat na jarní koronavirové období – jak jste fungovali a jak jste to zvládli?

Já jsem si odpočal a uklidil jsem si v ředitelně, ale na to se asi neptáte. Zareagovali jsme celkem rychle, máme ve škole dobré vybavení, tak jsme nejdřív natočili nějaké videohodiny, ale pak jsme zjistili, že je lepší dělat výuku online, postupně jsme to ladili. U prvostupňových dětí mě mrzelo, že jsme chtíc nechtíc zatížili rodiče, ale u druhostupňových bylo skvělé, že si vyzkoušely úplně nové metody a programy. Strašně moc jsme se toho naučili i my učitelé. Co chybělo, byl morál. I když jsme dělali krásné online hodiny, jakmile jsem se zeptal na další hodině, co si žáci pamatují, nepamatovali si nic. Nevím, jestli u toho hráli nějakou gamesku, nebo měli pod stolem spolužáka… Uvědomil jsem si, že úloha učitele je nepostradatelná, na prvním stupni určitě. Na druhém stupni se dá leccos udělat online, ale ty vztahy tam taky chyběly.

* LN Na co jste v souvislosti s vaší školou nejvíc pyšný?

V tuhle chvíli na novou budovu, na to krásné moderní prostředí, které tu teď máme. Na to, že se nám podařilo v sousední vesnici otevřít školku. Že i po tolika letech máme skvělý kolektiv a že se nám práce daří. A jsem vždycky strašně pyšný, když vidím, že děti, co k nám chodily, dělají práci, která je baví, a jsou v životě spokojené.

Jan Grulich * Vystudoval germanistiku na Technické univerzitě v Liberci a Univerzitě Pardubice. * Absolvoval roční studium ve švýcarské Basileji, roční funkční studium pro ředitele škol a magisterské studium personalistiky a andragogiky. * V roce 1999 nastoupil jako učitel němčiny, tělocviku a fyziky do školy v Dobřanech v Orlických horách, kde se o 6 let později stal ředitelem. * V roce 2015 získala jeho škola ZŠ a MŠ Trivium Plus prvenství téměř ve všech kategoriích mezinárodních srovnávacích testů PISA, kterých se účastní žáci devátých tříd. * Letos se stal vítězem druhého ročníku ankety Ředitel roku.

Já se snažím na věci dívat dětskýma očima. Mám třeba rád, když je tady o přestávkách bugr. A nebylo to tak vždycky...

Nevybíráme školné, protože nechceme dělat školu pro elitu. Chceme, aby sem za stejných podmínek mohlo chodit každé dítko z hor.

Lucie Fialová   

Zdroj: Lidové noviny

ŠTÍTKY

Volby:
2020 senát - 48 - Rychnov nad Kněžnou: Jan Grulich

Copyright © 2009-2021  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Chci, abychom byli v hlavním proudu Evropské unie.
Děkujeme