Funkci ministra zdravotnictví bych znovu asi nevzal

Zdravotnické noviny 2013-07-12

22. 7. 2013

Přestože před třemi lety přebíral ministerstvo v časech, které byly pro jeho resort možná nejsložitější v historii samostatné České republiky, prokázal obdivuhodnou vytrvalost. Zatím žádnému z jeho předchůdců se nepodařilo vydržet v horkém křesle ministra zdravotnictví tak dlouhou dobu, jako právě doc. MUDr. Leoši Hegerovi, CSc.

Při vzpomínce na Václava Havla – jak byste nyní definoval své politické „odcházení“?

Jsem poměrně optimistický člověk, a tak si nebudu příliš stěžovat. Ten rok, o který bylo naše období zkráceno, mi ale samozřejmě trošku chybí – řada věcí zůstává nedokončena. Myslím, že typickým příkladem je poslední nález Ústavního soudu, který ať už je jakkoli kritizován nebo chválen, je nehnutelný a je třeba ho brát jako vyšší moc. Myslím si ovšem, že je možné napadené zákony poměrně elegantně upravit tak, aby jejich hlavní myšlenka zůstala zachována. To už ale bude na jiných a uvidíme, jak se toho ujmou.

I předčasné „odcházení“ musí člověk v této funkci čekat. Léta jsem dělal ředitele velké nemocnice a i tam máte pocit, že sedíte na sudu se střelným prachem. Myslím, že až historie ukáže, zda jsme to dělali dobře, nebo špatně. Své odcházení tedy beru s nadhledem a doufám, že se třeba za pět let dočkám pozitivního hodnocení výsledků práce, kterou jsme zde odvedli.

Za pět let se ke své práci možná budete moci vrátit. Jestliže by vám byla tato funkce opět nabídnuta, přijal byste ji?



No, nechci předbíhat, ale i v tomto ústavním chaosu je zde pořád určitá naděje, že se původní vláda vrátí. Přesto je to ale spíše méně pravděpodobné. Pokud se na to podívám chladně racionálně, je velmi pravděpodobné, že zde po následujících volbách nastoupí nějaká levicová vláda, která zde bude vládnout během svého čtyřletého období. To už mi bude skoro 70 let a nepokládám za dost dobře možné, že bych se pak ještě o tuto funkci ucházel. Ministerská funkce je poměrně velká řehole, která vyžaduje maximální nasazení 7 dní v týdnu. Řekl bych, že je to vhodnější spíše pro mladší lidi.

To ostatně veslování, které máte rád, také…

Tak to nesouhlasím. Při veslování jde o kondiční záležitost. To je jako s ježděním na kole, kde si můžete nastavit svoji rychlost, a dokud nespadnete, je to v pořádku.

Vraťme se ale nyní na začátek vašeho působení na ministerstvu. Nepřicházel jste ani tak jako pravicový politik, spíše jako napříč politickým spektrem respektovaná osobnost. Akce „Děkujeme, odcházíme“ však dosti pošramotila vaše vztahy s lékaři. Jak těžké je vykonávat tuto funkci, když proti vám stojí velká část lékařského stavu?

Ve zdravotnictví figurují tři základní aktéři, a to zdravotníci, pacienti a zdravotní pojišťovny. Myslím, že každý ministr bude muset vždy balancovat mezi zájmy těchto tří důležitých skupin. A tyto zájmy jsou často – nikoli ovšem vždy – protichůdné. Lékařům jde samozřejmě na jedné straně o pacienta, ale na druhé straně zcela přirozeně i o peníze, které jim zůstanou – tedy ne jen pro jejich vlastní potřebu, ale také pro to, aby mohli své pacienty léčit lépe. A i zbylé dvě skupiny mají své specifické finanční zájmy. Existují zde zkrátka určité přirozené antagonismy, které nelze jen tak odstranit.

Co se týká akce „Děkujeme, odcházíme“ a vztahů s lékaři, zde je třeba říci, že když se dvě strany nedokážou dohodnout, nikdy nebývá chyba pouze na jedné z nich. Mrzí mě, že se na tento konflikt vždy pohlíželo poněkud jednostranně a chyba byla přisuzována pouze ministerstvu. Akce lékařů přišla v době, kdy se republika potýkala s hospodářskými problémy. Požadavky lékařů přitom byly velmi ultimativní a vzhledem k vrcholící krizi nebyly splnitelné. Do zdravotnictví nebylo možné dostat více peněz jinak než se pokusit zefektivnit systém a poskytování zdravotních služeb. Myslím, že sice ještě máme určité rezervy, ale také jsme zde odvedli kus práce.

V „Hyde Parku“ České televize jste řekl, že jste se s požadavky lékařů v době akce „Děkujeme, odcházíme“ do velké míry ztotožňoval. Proč se tedy nepodařilo dostát všem slibům vyplývajícím z memoranda a proč byly tyto sliby vůbec učiněny?

Víte, já mám k té akci „Děkujeme, odcházíme“ trošku osobní vztah. Poté, co jsem plánovitě ukončil své ředitelování v Hradci Králové, jsem se na nějaký čas vrátil ke svému oboru, tři čtvrtě roku jsem pracoval mezi mladými sekundáři a viděl, jak se i pro mě samotného proměnily pracovní podmínky. Poznal jsem také, jak jsou lékaři – zejména nemocniční – extrémně zatíženi.

Dodnes si myslím, že lékaři si vyšší platy zasloužili a že ten jejich protest byl racionálně odůvodněný. Snažil jsem se, aby si tito lékaři opravdu polepšili, což se částečně povedlo. V době, kdy jsme podepisovali memorandum, panovalo všeobecné přesvědčení, že se hospodářská krize láme a situace se začíná vylepšovat. Nečekali jsme, že dojde k dalším propadům ekonomiky. I přesto se nám podařilo jeden rok skokově navýšit platy lékařů a ten následující přidat i všem ostatním zdravotníkům.

Přes protesty části odborné i laické veřejnosti se vám nakonec podařilo prosadit řadu významných zákonů. Čeho si ceníte nejvíce?

Paradoxně bych začal právě s nadstandardy. Častá interpretace závěru Ústavního soudu, která tvrdí, že nadstandardy byly „smeteny ze stolu“, není tak úplně přesná. Ústavnímu soudu totiž vadilo spíše technické zpracování zákona, které lze poměrně snadno opravit. Pokud by k té opravě nedošlo, teprve pak by se dalo hovořit o tom, že nadstandardy byly skutečně smeteny ze stolu. Ústavní soud ovšem ve druhé části usnesení nevyjádřil žádné výhrady vůči možnosti pacientů připlácet si za lepší péči. V té ideologické rovině tedy Ústavní soud problém nespatřuje.

Pokud si dobře vzpomínám, výhrady vůči určování toho, co je a co není standard, prostřednictvím vyhlášky zaznívaly už před samotným schválením. Proč jste to tedy neopravili již před tím?

Je pravdou, že se o tom vedly poměrně vášnivé diskuse jak na ministerstvu, tak na vládě. Řada lidí si opravdu myslela, že by to mělo být v zákoně, ale nakonec vždycky převážil názor, že by to mohlo být i ve vyhlášce, která je z provozního hlediska mnohem praktičtější. Počítá se totiž s tím, že nadstandardy jednou budou běžnou záležitostí, a vyhláška je v tomto ohledu mnohem pružnější nástroj.


Typický příklad, který ukazuje, že nešlo jen o triviální legislativní opomenutí, je vyhláška, která řeší indikace pro lázeňskou péči. Jedná se v podstatě o to samé, a nikdy to nikomu nevadilo – takže to pro nás byl určitý precedens, ze kterého jsme vycházeli.

Copyright © 2009-2020  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Za demokracii a svobodu musí bojovat každá generace.
Děkujeme