Epidemie infekcí nás provází celé dějiny. Středověk označoval obecně tyto epidemie slovem mor. Od počátku 6. do konce 18. století jich je v historických záznamech téměř 390. Často šlo o choleru, chřipku, neštovice či jinou infekci.
Pro vznik epidemie je nezbytnou podmínkou mikrob, který se musí snadno šířit mezi lidmi, kteří nemají dosud adekvátní obranyschopnost, a zároveň nesmí být tak smrtící, aby si všechny hostitele zahubil. Nejčastěji vznikaly tyto epidemie na venkově, kde se lidé koncentrovali na malé ploše, a s přesunem obyvatelstva do středověkých měst se následně šířily.
První zachycenou morovou epidemií je Justiniánský „mor“, kterému v roce 558 n. l. padlo denně jen v Cařihradu za oběť více než 10.000 lidí. V Evropě a postupně i v Českých zemích se stává epidemickou chorobou pravý mor až v polovině 14. století. První rozsáhlá epidemie moru vznikla v roce 1347. Do 5 let byla zachvácená celá Evropa.
Morové epidemie měly silný vliv na vývoj společnosti. Lidé nechápali příčiny epidemií a viděli v nich projev “božího zásahu″ za nedodržení křesťanských zásad. Pocit ohrožení neznámým nebezpečím tak dal vniknout celé řadě válek, náboženských reformních hnutí a církevních rozkolů.
Od středověku až po 18. století se epidemie moru v Evropě opakovaly prakticky ve dvouletých intervalech. Postupně klesaly ztráty, jak se zlepšovala imunita populace a v městech se objevila primitivní hygienická opatření. Po poslední velké morové ráně na počátku 18. století došlo k zavádění kanalizace a dláždění ulic. Díky tomu se už žádná větší morová epidemie neobjevila. Dochází tak i ke značnému urychlení společenského vývoje.
Obyvatelstvo muselo čelit hrozbě smrti vlastními silami, např. vymítáním ďábla, inkvizičními tribunály, ale i pouštěním žilou. Nabízely se i metody méně razantní, jako je používání orientálního koření. Antiseptický účinek pepře je znám od roku 956 ze zamořené Paříže. Při epidemii moru v Londýně zas nosili sběrači mrtvol kukly se směsí koření, které mělo zabránit vniknutí infekce do těla. Brýle pak měly zamezit kontaktu očí s “morovým povětřím″.
Spotřeba koření závratně stoupala. Dováženo bylo z Orientu na italských lodích. V důsledku turecké expanze byli ale Italové vytlačeni a staré obchodní trasy ztratily význam. Uzavření obchodu s kořením vedlo Portugalce a Španěly k hledání nových cest k jeho zdroji. Roku 1440 obepluli Afriku, 1488 dosáhli Zanzibaru, které bylo překladištěm koření z Orientu, v roce 1492 na cestě do Indie pak Kolumbus zakotvil u břehů Ameriky. Lze se tak domnívat, že epidemie vedly k objevení Ameriky. Úporná snaha Evropanů získat přístup na trh s kořením vedla k obrovskému společenskému a technickému pokroku, což na řadu století udělalo z Evropy centrum světa.
Se zlepšením hygienických a socioekonomických podmínek, rozvojem zdravotnictví, a hlavně objevem antibiotik ustupují bakteriální původci epidemií do pozadí a jejich místo zabírají viry. Nejběžnějším původcem současných epidemií a pandemií je virus chřipky. V souvislosti s chřipkou zemře v ČR každoročně zhruba 2.000 lidí. Občas se objeví rozsáhlá epidemie způsobená mutací viru, který získal velkou nakažlivost a vysokou smrtnost. Největší byla pandemie tzv. španělské chřipky, která usmrtila desítky miliónů lidí.
Hlavní chřipkové epidemie:
1889–90: ruská chřipka (asi 1 milion mrtvých)
1918–20: španělská chřipka (500 milionů nemocných a 20 až 100 milionů mrtvých)
1957–58: asijská chřipka (0,8 milionu až 1,5 milionu mrtvých)
1968–69: hongkongská chřipka (3/4 milionu až 1 milion zemřelých)
2009: Mexická chřipka (známa také jako Prasečí chřipka)
2003–06: ptačí chřipka v Evropě
2017: ptačí chřipka ČR
I přes obavy z prasečí chřipkyv roce 1976, z ruské chřipky v roce 1977 a z ptačí chřipky v Asii v roce 1997 nebyly od roku 1969 zaznamenány žádné velké epidemie s vysokou smrtností.
MUDr. Mirko Jakovljevič, člen TOP 09
