Ženíšek: Nikdo není Forrest – proto je důležité zůstat v klidu

31. 5. 2021

Člověk se občas ptá, co dělat pro to, aby se nezbláznil. Můj recept na příčetnost? Cestování a běh. Při svých cestách jsem si vždycky do kufru přibalil i tenisky, a ať jsme byli kdekoli, nejvíc mě bavilo poznávat město při ranním výběhu. 

Kromě běhání patří k mému životu cestování. Zatím převážně letecky či autem. Skloubit obě záliby – poznávání nových zemí a transport pomocí běhu – se mi totiž asi nepodaří, nejsem Forrest Gump. Přesto se ovšem snažím alespoň půl hodiny běhat i v cílové destinaci, ať už je to Brazílie, Kyrgyzstán či Mongolsko. Mám ale jeden vroubek: vynechal jsem běh v Mali, tak snad příště. Nejhezčí ranní běh byl zatím uličkami starého města v Jeruzalémě během východu slunce. 

Při běhání mi často dělá parťáka můj syn. Já běhám po svých a on má speciálně vyrobenou tříkolku pro takové kluky s hendikepem, jako je on. Díky elektrickému pohonu mi někdy dává dost zabrat, aby mi nekontrolovatelně neujel a já s jazykem na vestě nezůstal viset někde za ním. 

Velmi rád poznávám nové země a nadchnul jsem pro to i svého juniora, který čas od času cestu sám připravil, zařídil, a letěli jsme tak na pár dní do nějaké metropole. Po dobu pandemie jsme tuto naši oblíbenou aktivitu hodně zanedbávali. O to víc se těším, až to snad, doufám, od léta zase rozjedeme. Naposledy jsme někde byli v lednu loňského roku, takže se už nemůžu dočkat. Navíc cesty se synem jsou obzvlášť zábavné a někdy i napínavé. Při poslední cestě s juniorem jsme zapadli s autem v bahně někde u hranic s Jordánskem. A nikde ani známka signálu. Takže to bylo pořádné dobrodružství, ze kterého nám už navždy zůstane spousta vzpomínek. 

Cestování mě bavilo už jako kluka. Hned, co se po roce 1989 otevřely hranice, mě to táhlo nejdřív do západní Evropy, a pak ještě o kus dál. Na gymnáziu jsem byl v roce 1995 na dva měsíce v USA. V té době to stále nebylo běžné. Tehdy jsme se na takovou cestu vydali, pokud mě paměť neklame, pouze dva z celé školy. Potom se k tomu postupně přidalo ještě studium politologie na vysoké škole, kde jsem se začal hodně věnovat jednak moderním dějinám těch zemí, které jsem navštívil, a následně i jejich politickým systémům. A tahle „úchylka“ mi zůstala dodnes. 

Časem se přidaly pracovní cesty, díky kterým jsem mohl poznat země, kam bych se asi normálně nepodíval. Ruku na srdce – mnohem lepší je ale soukromé cestování. Tady u mě stále vede Kambodža či Jihoafrická republika a její Kruger National Park. 

Za svůj život jsem zatím navštívil necelých sedmdesát zemí světa, takže mi jich ještě více než polovina zbývá. :-) A pevně věřím, že všichni, co rádi cestují a poznávají jiné země, budou už brzy mít možnost zase vyrazit. 

TOPlife č. 2/2021

Štítky