Komunisté dnes varují před omezováním svobody projevu a kriminalizací názorů. Ideologie, která svobodu systematicky ničila, se najednou stylizuje do role oběti. To není obrana demokracie. To je politická drzost.
Komunisté si stěžují, že jim stát bere svobodu. Že jsou umlčováni. Že se prý vrací cenzura. Kdyby to nebylo smutné, bylo by to groteskní.
Ideologie, která svobodu rozdupala, se dovolává její ochrany. Ne proto, že by ji uznávala, ale proto, že ji momentálně potřebuje.
Komunismus v této zemi neznamenal „jiný názor“. Znamenal zákaz názorů. Znamenal tresty za slova, vězení za myšlenky a kulky za pokus odejít. Svoboda projevu nebyla přehlédnuta omylem, byla zrušena záměrně.
A přesto dnes slyšíme, že právě komunisté jsou údajně obětí. Že jim někdo bere práva.
Demokracie ale není sebevražedný systém. Nemá povinnost chránit ideologie, jejichž podstatou je zrušení svobod ostatních. U nacismu jsme si tuto hranici stanovili dávno. Ne kvůli cenzuře, ale kvůli zkušenosti. Komunismus se od něj liší rétorikou, ne výsledky.
Pokud dnes stát říká, že komunismus staví na stejnou úroveň jako nacismus, pak to nemůže být jen symbolické gesto. Musí to platit bez výjimek. Bez relativizace. Bez falešné morální neutrality.
