× Pohněme s tím. Společně!

Ondřej Kania - spolumajitel gymnázia, zprostředkovatel studia v zahraničí

13. 5. 2016

Na rozhovor přišel Ondřej Kania v tričku s motivačním nápisem „WWED – What would Elon do?“ Co by udělal Elon? Mladý podnikatel z Brna obdivuje vizionářského byznysmena Elona Muska i Steva Jobse a stále jede na palivo, které načerpal během dvouletého pobytu na americké střední škole. Mladík považovaný doma za nepříliš nadaného flinka se tam dostal navzdory velkým pochybám svého okolí. Po návratu založil se svým kamarádem ze školy Tomášem Jízdným firmu J&K Consulting, která českým studentům zprostředkovává studium na zahraničních, převážně amerických soukromých středních školách. Za necelé čtyři roky se jim za oceán podařilo dostat kolem stovky mladých lidí, kterým domluvili stipendium. Na podzim jich do USA vyjede dalších šedesát. 

Letos mladí podnikatelé koupili tříčtvrtinový podíl v pražském EKO gymnáziu, které přejmenovali na Pražské humanitní gymnázium, a od září tam chtějí i s pomocí amerických školitelů zavést vyučovací systém, který tolik obdivují. „Zrušíme způsob výuky, z nějž jsou v Česku nešťastné tisíce nadaných studentů, protože učitel jim pouze něco předčítá u tabule, žáci jen sedí, občas se přihlásí a zapisují si do sešitu,“ prohlašuje Ondřej Kania. 

Ještě před klienty nadsazujete svůj věk, když máte pracovní schůzky? 

Už ne. Když jsem začal podnikat, bylo mi devatenáct a tvrdil jsem, že mi je třiadvacet. A teď mi už třiadvacet opravdu je. 

Nemáte nutkání přidat si znovu čtyři roky na sedmadvacet? 

Ne. Teď svůj věk už beru jako přednost. 


Proč je to teď přednost? 

Protože i v tomhle věku už je za námi něco vidět. Jakkoliv pateticky to zní, změnili jsme životy hodně lidem. 

A chcete zřejmě měnit i dalším. k tomu, abych vás požádal o rozhovor, mě přivedla zpráva, že dva třiadvacetiletí mladíci koupili gymnázium. Co s ním zamýšlíte dělat? 

Kdybychom chtěli, mohli jsme mít se společníkem 150tisícové platy, jednu asistentku a v klidu zařizovat studium v Americe pro omezený počet lidí. Ale my jsme se rozhodli, že se pokusíme zajistit co největšímu počtu lidí to, co si může dopřát jen velmi malé procento obyvatel, kteří mají na studium na špičkové střední internátní škole v zahraničí peníze, tedy v průměru 600 tisíc korun ročně. Běžně stojí studium na soukromé internátní škole jeden a půl milionu korun, my vyjednáním stipendia srazíme náklady v průměru zhruba na 40–50 procent. Je tu ale větší segment lidí, kteří jsou schopni zaplatit 30–60 tisíc ročně za školu, která je v Česku. A my ji chceme vést tak, aby se co nejvíc podobala školám, s nimiž v Americe spolupracujeme. 

Nechybí vám nemalé sebevědomí, umíte sám sebe prodat. Narazil jste někdy s tímhle přístupem? 

Jenom kdysi v české škole. Měl jsem kázeňské problémy. Protože jsem se pořád ptal. Proč tohle a proč tamhleto. Byli jsme ve třídě tři čtyři, kteří jsme chtěli debatu rozvést, ale to byl vždycky problém, protože učitel jel podle osnov a nikdy se nechtěl zastavit nad rámec toho, co bylo v učebnicích. To nás dost rozčilovalo, takže jsme vyrušovali. 

Co vás bavilo? 

Už v jedenácti jsem četl knížky o severské nebo egyptské mytologii, pak politologickou literaturu. Škola mě vůbec nebavila, měl jsem čtyřky z fyziky, chemie, z matiky trojky, přitom jsem byl nejlepší v historii a angličtině. Začal jsem hrát počítačové hry a jedna z nich byla World of Warcraft. Ve dvanácti jsem měl svou gildu, což je klan lidí, bylo jich 150 a většině z nich bylo dvacet plus. Protože jsou z celého světa a musíte s nimi komunikovat, zvedne se vám angličtina. Jak jsem si s nimi povídal o různých věcech, hodilo se mi, co jsem načetl.Ondřej Šteffl ze Scia často říká, že světové firmy si vybírají lidi, kteří vedou tyhle počítačové gildy, protože v nízkém věku prokážou dobré manažerské vlastnosti. Přitom mě doma měli za pitomce, jelikož jsem měl ve škole špatné známky. 

Chodili s vámi k psychologovi? 

Vůbec ne. Vyrůstal jsem jenom s mámou, ale od deseti jsem žil s prarodiči. Těžko je mohlo napadnout, že mi jen nevyhovuje způsob výuky a nejsem úplně blbej. Ale to je v pohodě, na to nepřišli ani ve škole. Šel jsem na střední, která byla zaměřená na literaturu, potom jsem začal číst knížky o Einsteinovi, přešel jsem na průmyslovku a na ní jsem zjistil, že mi vůbec nevyhovuje. Pak jsem šel na pedagogické lyceum, ale taky to nebylo ono. Opakovaně mi zabavovali knížky, které jsem četl při vyučování. A tak vznikla touha zkusit to někde úplně jinde. 

Jestli to není příliš osobní, co se stalo, že vás maminka předala v deseti letech prarodičům? 

Nechtěla, ale situace to vyžadovala, více bych to nespecifikoval. Bydleli jsme kousek od sebe, takže to nebyla žádná tragédie, ale taky to nebylo pro nikoho ideální. Hlavně děda se musel obětovat, protože jsem s ním strávil celou pubertu v jednom pokoji. 

Jak jste se tedy na školu v Americe dostal? 

Zjistil jsem, že je možné vyjet do USA na deset měsíců na střední státní školu. Šel jsem do agentury a tam mi řekli, že to stojí 200 tisíc korun. Na blozích jsem si pak přečetl zkušenosti studentů, kteří skončili na školách ve farmářských státech v Iowě, v Alabamě, ale to mě úplně neodradilo. Když jsem se doma ptal, jestli nemáme 200 tisíc, řekli mi, že jsem se zbláznil. Vyrůstali v jiné době, v životě je nenapadlo, že by odjeli mimo Brno-Kohoutovice. Pak jsem se dozvěděl, že v USA existují soukromé internátní školy, které jsou příšerně drahé, ale pokud je student pro ně zajímavý, mohou dát poměrně výrazné stipendium. Napsal jsem na 400 škol, jedna mi odpověděla, že mi může snížit školné na 90 tisíc korun, a druhá dokonce na 45 tisíc, ale na to jsme pořád neměli. Věděl jsem ještě o škole ve státě New York, která byla církevní a v zapadákově, to byla poslední varianta. Jako věřící lidé vyznávali to, že je třeba pomáhat druhým, líbil se jim můj příběh a napsali mi, že mi dají šanci. Neřekli mi ale, že si budu muset na místě na to stipendium vydělávat. 

Takže po příjezdu jste dopoledne chodil do školy a odpoledne pracoval? 

Ano. Prodával jsem koláče. Musel jsem do práce šestkrát týdně a do neděle vydělat 700 dolarů, abych mohl v Americe dál zůstat. Ale dostal jsem se do fáze, kdy jsem odpoledne ve stánku před Walmartem prodal zboží i za 2000 dolarů. 

Nemusel jste v církevní škole chodit povinně na bohoslužby? 

Ano, dvakrát do týdne. Ale protože nás tam nebylo moc bílých, připomínaly ty bohoslužby spíš rockový koncert a to bylo fajn. Pastor s námi mluvil třeba o ekonomii. Znáte Ekonomii dobra a zla od Tomáše Sedláčka? Tak něco podobného jsme tam probírali dva roky. 

Čím vás americká škola oslovila? 

Úplně jiným přístupem. V Česku máte třicet děcek ve třídě, rozdělených podle ročníků. V matematice je pět z nich výborných, patnáct průměrných a deset špatných a všichni se navzájem brzdí. Když nastoupí dítě do internátní školy, sedne si s ním vzdělávací poradce a probírá, co ho baví a co by student chtěl v životě dělat. A na základě toho si pak může vybrat předměty, i když je to samozřejmě do určité míry omezeno. Z těch předmětů ho na začátku roku otestují a podle toho ho zařadí do příslušných úrovní. Pokud vám nejde matematika, zvolíte si třeba geometrii střední úrovně, ale když vás zajímá právo nebo ekonomie, můžete si vzít právo a ekonomii téměř na univerzitní úrovni. Máte svobodu výběru a také jste ve třídě s lidmi, kteří mají podobné znalosti i nedostatky, takže učitel je se studenty schopen lépe pracovat. To vede k tomu, že děti mají dobré výsledky a škola je opravdu baví. To u nás obvykle není možné. Američané pak do velké míry dělají to, co je baví, protože to mohli už na střední škole zjistit, vybrali si to. V Česku je obrovské množství lidí, kteří nikdy nedostali možnost objevit to, v čem jsou opravdu dobří a co je naplňuje. To vede k frustraci. 

Někde jste prohlásil, že data a jména nemá cenu se ve škole učit, protože všechno najdete během pár vteřin na webu. ale přece ve vaší oblíbené historii i dalších oborech musíte základní data znát, jinak budete vařit z vody jen nějaké abstraktní úvahové konstrukce. 

Je mnohem důležitější, aby lidé pochopili, co se stalo, proč se to stalo a jaké to mělo důsledky, a není tak důležité, jestli to bylo 6. června, nebo 20. listopadu. Ale samozřejmě si myslím, že nejdůležitější data by si lidi pamatovat měli. Je ostuda, když si někdo nepamatuje, že v unii je 28 zemí nebo že druhá světová válka celosvětově skončila 2. září. Někdo vám může namítnout, že Američané nevědí, kde je Česká republika, ale 99 Čechů ze sta taky neví, že Albany je hlavním městem státu New York. 

Pak jsou obory jako lékařství nebo právo, které jsou hodně založené na memorování, sumě znalostí. nebudou mít studenti vašeho gymnázia, kteří si později zvolí tyhle vysokoškolské obory, velký handicap? 

Když jsem studoval v USA, měli jsme na geometrii bývalého profesora z univerzity v Princetonu. A když jsme třeba probírali trigonometrii, nezůstali jsme ve třídě, ale šli jsme na basketbalové hřiště a on nám tam ukazoval, co je kruh, a další tvary, měli jsme pravítka, kružítka a příklady počítali na tom hřišti. Takhle to lidi mnohem víc baví, je to něco jiného, než když učitel čmárá na tabuli a třicet dětí na to ve třídě kouká. Je to vždy na kreativitě učitelů. Vidím na YouTube, že jsou učitelé, kteří to umí udělat tak, aby to lidi zaujalo. Nemusí to být jen nudný výklad, učebnice, papír, křída, tabule. 

Proč jste po škole ve státech nezůstal? 

Měl jsem něco rozjednaného, ale v roce 2012 tam byla nezaměstnanost a byl problém s pracovními vízy, protože upřednostňovali Američany. 

Po návratu do Česka jste nemohl najít práci. Uměl jste perfektně anglicky, maturoval jste v USA. jak si vysvětlujete, že vás nechtěli? 

Všude mi řekli, že jsem pro ně překvalifikovaný a přemotivovaný. Hlásil jsem se i na nosiče kufrů v hotelu, na recepčního. Byl rok 2012 a na každé místo se hlásily stovky lidí. Neměl jsem vysokou školu a praxi. Když jsem byl už hodně zoufalý, dostal jsem nápad, že bych mohl podobně nešťastným studentům jako já pomáhat dostat se do Ameriky. Kamarád mi v úterý udělal jednoduchý web a ve středu jsem měl první klientku, za tři dny přibyly další. Nevěděl jsem pořádně, co s tím dělat. Naštěstí jsem znal Tomáše. Ten věděl, jak se zakládá firma, co s daněmi a účetnictvím, přinesl svůj byznysmodel. 

O Americe s velkým obdivem. Je tam vůbec něco, co se vám nelíbilo? 

Státní školy jsou tam často nekvalitní. Problém v jejich vzdělávacím systému je v tom, že nejlepších internátních škol je málo, asi 400, takže tím zasáhnete tak procento populace. Školství tak velké země, kde žije 320 milionů obyvatel, spousta imigrantů a různých subkultur, bude tedy v průměru horší než školství třeba Finska nebo Jižní Koreje. To je naprosto logické. Pak někdo, kdo dal 200 tisíc za studijní výměnný pobyt na státní škole a je někde v Iowě na farmě, může říkat, že v Česku na gymplu to bylo mnohem lepší. 

Co na USA naopak obdivujete? 

Mám Ameriku strašně rád, je to úžasná země s úžasnými lidmi. Teď mě trošku děsí Donald, měl jsem ho rád jako podnikatele… Američané mají skvělou vlastnost, že úspěch přejí jeden druhému a jsou ochotni si pomoct. To myslím svědčí o vyspělosti společnosti. Mně se líbí, že Demokratickou stranu, která je víc doleva, podporují nejbohatší podnikatelé a vzdělaní lidé, protože cítí, že v okamžiku, kdy jste úspěšný, je vaší povinností úspěch zprostředkovat dál a pomoct dalším lidem. Kdežto v Česku je to naopak. Já jsem členem pravicové strany, ale nemyslím, že je špatné zvyšovat důchody a minimální mzdy, a nemyslím, že je špatné progresivní zdanění. Možná jen v té obdivované Skandinávii to maličko přehnali. 

Vás nežene dopředu zvětšující se částka na kontě? 

Bez peněz bychom nemohli dělat to, co dnes děláme. Nás by ale opravdu nebavilo dělat software pro lidi, co dělají software, aby lépe dělali software. To bych radši jezdil dobrovolničit do Afriky. Koneckonců v srpnu jsme se rozhodli založit vedle podnikání i nadační fond, protože se nám ozývali rodiče talentovaných dětí, kteří nemohli jejich studium v zahraničí zaplatit. Dřív jsme chodili za bohatými a známými lidmi, jestli by na ty studenty nepřispěli, ale nikoho to nezajímalo. Tak jsme do nadace dali vlastní vydělané peníze a vybrali patnáctiletého Jana Karla Pavlíka, který vyhrál filmové festivaly v Hollywoodu a v Jižní Koreji. Dostal se na naši partnerskou školu, nejlepší uměleckou akademii v USA, která stojí asi dva miliony korun ročně. My ze svého zaplatíme 400 tisíc korun, škola doplatí zbytek ze svých stipendijních fondů. On je extrémně talentovaný kluk. Pro mě je nepochopitelné, jak české ministerstvo školství s tak obrovským rozpočtem není schopno dát dohromady program, kde by studentům s talentem dávali alespoň minimální půjčky. Teď se to snažíme trochu suplovat, protože myslíme, že to je důležité. Jsme v kontaktu s firmami, které to vidí podobně. Bohužel je tu ale dost lidí, kteří si radši koupí další ferrari nebo mercedes, i když už dva mají, namísto toho, aby ty peníze smysluplně investovali, případně předali lidem, kteří je potřebují. 

Čím jezdíte vy? 

Jeepem. Rozhodně nemám žádný drahý sporťák nebo limuzínu. 

Není vaší motivací vytřít zrak učitelům, kteří vám kdysi dávali špatné známky a mysleli si, že z vás nic nebude? 

To asi bude moje diagnóza od mládí. V osmé třídě mi i doma říkali: Nemáš na to. S tvými známkami bys měl jít na učební obor… Určitě je to něco, co mě žene. Podobné je to u společníka. 

Ale ten vyšel z jiných poměrů, z movité rodiny. 

Tomáš je z podnikatelské rodiny, ale stejně jako já chtěl být vždycky nezávislý a dělat něco skvělého a prospěšného. A to jsme dokázali, aniž by nám kdokoliv pomohl finančně nebo jakkoliv jinak. Byť jsme oba z odlišného prostředí, už odmala jsme byli nejlepší kamarádi a měli stejné ambice. Nás těší, že můžeme pomoct lidem, kteří mají podobný příběh. Nemotivoval je zdejší systém, ale my jsme je dostali na školy, které vystudovali držitelé Nobelových cen, významní politici, a teď jsou na výborných zahraničních univerzitách a mají před sebou velkou budoucnost. 

Takže české přísloví „se skromností nejdál dojdeš“ podle vás neplatí? 

To mě ubíjí. V Americe vás naučí, že když děláte něco líp než ostatní, měli byste to o sobě říct. 



Ondřej Kania (23) Spolumajitel společnosti J&K Consulting, která zprostředkovává studium na soukromých internátních středních školách v USA, Kanadě a ve Švýcarsku a pořádá veletrhy těchto škol. Letos koupila většinový podíl v pražském EKO gymnáziu. V rodném Brně Kania prošel třemi středními školami a v sedmnácti odešel studovat na Redemption Christian Academy ve státě New York, kde maturoval. Kromě podnikání se společníkem Tomášem Jízdným založili i Nadační fond J&K, jehož pomocí chtějí plně financovat zahraniční studium talentovaným uchazečům. Uvažují také o založení univerzity v Praze. Kania je členem městského vedení TOP 09 v Brně. 

Redaktor Hn: Vladimír Švehla

Magazín HN - EGO! 13. května 2016

ŠTÍTKY

Osobnosti:
Ondřej Kania

KONTAKTUJTE NÁS

KRAJSKÁ KANCELÁŘ TOP 09 JIHOMORAVSKÝ KRAJ

Vojanova 2471/2b
615 00 Brno

info@jmk.top09.cz
telefon: +420 519790321

 

KRAJSKÁ MANAŽERKA

Andrea Lukáčová

Andrea.Lukacova@top09.cz

telefon: +420 732550932

 

REGISTRACE PRO NOVINÁŘE

PODPOŘTE NÁS

JAK FINANČNĚ
PODPOŘIT TOP 09?

 

TRANSPARENTNÍ ÚČET
TOP 09 PRO DARY

 

FAKTURAČNÍ ÚDAJE
A BANKOVNÍ SPOJENÍ

IČ: 71339728
DIČ: CZ71339728
(nejsme plátci DPH)
č. účtu: 10909090 / 5500

Váš názor

Copyright © 2009-2020  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Za demokracii a svobodu musí bojovat každá generace.
Děkujeme