4. 11. 2014

Když jsem se před časem odmítl sejít s Milošem Zemanem při jeho návštěvě v Písku a deklaroval jsem to veřejně, vysloužil jsem si kritiku, že nectím úřad prezidenta České republiky. Nejen na základě nedávných – jak proto najít slušné slovo – přehmatů Miloše Zemana mám dojem, že úřad prezidenta nectí úplně někdo jiný... Když písecký rodák Martin C. Putna neměl dostat profesůru, protože se Miloši Zemanovi znelíbil, doufali jsme, že půjde sice o neomluvitelný, ale o ojedinělý přehmat. Jenže Zeman se v hulvátství, neurvalosti a nezměrné ješitnosti, jak jsem poznamenal již tehdy, přímo překonává. Jako slon v porcelánu se pohybuje v mezinárodní politice. Když diagnostikuje chřipku u ruské invaze na Ukrajině, lze to označit za politováníhodné, když nám ale z Číny vzkáže, že se za tamním totalitním režimem rozletěl, aby se poučil, jak stabilizovat společnost, začíná už jednomu běhat mráz po zádech. Nějaký ten soukromý tryskáč na zpáteční cestě či zbavení Tchaj-wanu suverenity je už jen trapné faux pas. Co si ale myslet, když Zeman, zaklínající se osobností T.G.M. v Hovorech z Lán, vysílajících se právě z Masarykovy pracovny, neváhá použít jeden vulgarismus za druhým. Jako bych ucítil zatuchlý závan projevů Milouše Jakeše. V kulturních zemích na Západ od našich hranic prezidenti skončili ve svých funkcích za mnohem méně. Je ale evidentní, že Zeman se z Hradu dívá směrem právě opačným. A stačí jen letmý pohled do jeho tolik oblíbené Euroasie, který nás přesvědčí, že s takovouto inspirací nás prezident České republiky nepřekvapil naposled.

Josef Knot