Volby do Evropského parlamentu jsou minulostí. Velké poděkování patří občanům, kteří volby nehodili za hlavu. Jsem samozřejmě příjemně překvapen podporou, které se dostalo TOP 09. Je mně však líto, že více než 4/5 voličů volby vypustilo.
Obecně dochází ve většině demokracií v posledních letech k úbytku aktivních voličů. Politologové i sociologové hledají příčiny tohoto negativního trendu. Mezi lidmi obecně převládá pocit, že jejich hlas není důležitý, že stejně nic nezmění či neovlivní. Psychologicky se jedná o to, že není prakticky reálné, aby se 100% voličů shodlo. Dokonce vždy je většina poražena. Jen část společnosti zvolí tu kterou stranu, často k vítězství stačí třeba přes 10% hlasů všech voličů. Následuje další fáze, nespokojenost s plněním předvolebních slibů, peripetie reálného života.
Pokud sledujeme média, ta mají jasno. Za upadající zájem voličů mohou téměř jednoznačně politici. V éře informační společnosti však nelze všechno svalit na politiky. Dokonce si myslím, že minimálně stejnou vinu nesou média. Dnes informace letí světem prakticky se sekundovým zpožděním. Vedle nesporně pozitivního přínosu, působí fenomén i opačně. Lež vypuštěná do kyberprostoru už žije svým životem. Média naučila uživatele přijímat prakticky jen negativní informace. Většina společnosti vypuštěné informaci věří. Situace je ještě horší u záměrně posunutých a překroucených pravd. Pokud se následně mediální manipulace či mediální pravda ukáže jinak, médium prostě mlčí a své fiasko přejde jakoby nic. Média ve světě dnes pracují na frustraci občanů s takovou intenzitou, která nemá v moderní historii obdoby. A pokud to neudělají novináři sami o sobě, pohotově vždy přichází na pomoc nějaký ten politik, který na přiživování nenávisti hodlá sbírat politické body. Pokud ani politik není k dispozici, existuje nepřeberná škála tzv. občanských hnutí, z nichž některá tvoří jedinci, kteří by rádi vládli, ale odmítají do nejistého podniku jménem politika vstoupit hlavním vchodem.
Velkým problémem mediálního prostoru je zesilování negativních informací. V každé společnosti denně podle velikosti dané entity vznikají od desítek po miliardy vzájemných kolizí s okolím. Sami to znáte ze života. Denně vás překvapí drzá prodavačka, někdo do vás strčí, někdo si na vás potřebuje vylít vztek, někdy se k podobným jevům jen přitočíte atd. Jenže médium umí bez problému z často bagatelní situace udělat zásadní událost. Obyčejnou potyčku lehce nakonvertuje do rozsáhlé rvačky, dokonce to už i podkreslí náladovou hudbou. Z politováníhodných příběhů umí udělat měsíční i delší drama. Třeba nějaká vražda. A zamyslete se, když jste cílem tohoto informačního toku. Co si říkáte? Je to hrozné, co se dneska děje, co je to za stát, co je to za společnost? Co ti nahoře dělají? Proč takový bordel připouštějí? Asi se jen chtějí napakovat a na nás lidi se vykašlou. Co na tom, že se i dříve kradlo, vraždilo, podvádělo? Dokonce často více, než dnes. Ne, že bych chtěl tyto jevy bagatelizovat, jen jim chci přiřadit společenskou sílu v meziválečné době minulého století a dnes.
Další kategorií, která k frustraci voličů přispívá je stávající situace, kdy v řadě zemí je hrubý domácí produkt už téměř z poloviny tvořen veřejným sektorem. Jak dopadla zestátněná socialistická ekonomika, předlistopadové generace vědí. Pomalu se k tomuto modelu blíží i tzv. vyspělé demokracie. Jenže veřejný sektor je vždy až brutálně odvislý od obecné společenské morálky. Pokud se společnost vzdaluje od svých mravních základů, na kterých vznikala, těžko lze očekávat, že bude mravním ideálem pro fungování ve veřejném prostoru. Náboženství spotřebního konzumu naopak generuje touhu mít ještě víc. Kde na to vzít? A logická rovnice podvodu a malých domů se uzavírá.
Ani zdaleka jsem se nedotkl všech rovin obecné lidské frustrace a jejího průmětu do politiky. A na závěr několik hříček, jak lze popsat a zmanipulovat pravdu:
Svého času na kterémsi neobydleném indonéském ostrově vybuchla sopka. Světové agentury přinesly zprávu asi ve znění: na indonéském ostrově ….vybuchla sopka, jelikož byl neobydlený, nebylo potřeba provést evakuaci lidí. V reálsocialistickém táboře byla jednotně informace upravena na: na indonéském ostrově ...vybuchla sopka, úřady obyvatele neevakuovaly..... Cítíte ten rozdíl? Co vás napadá u druhé zprávy? Úřady se na obyvatele ostrova prostě vykašlaly.
Úspěšná byla průpovídka za socialismu, jak se setkal Brežněv s Reaganem a dostali se do sporu, která média více lžou. Nakonec jejich pře vyústila v uskutečnění závodu v běhu na 400 m, tedy jedno kolečko kolem stadionu. Logicky, jeden bude vítězem, druhý poraženým. A co napíšou média? I stalo se, oba politici absolvovali běh, jasně vyhrál podle očekávání Reagan. Druhý den americká média s velkým halasem popsala závod, vychválila do nebes svého prezidenta, udělala z něho nepřekonatelného hrdinu dne. Sovětská agentura skromně informovala o závodě a veřejnosti sdělila, že závod byl těsný. Soudruh Brežněv obsadil hezké druhé místo, zatímco americký nenapravitelný pravičák Reagan skončil předposlední.
