28. 4. 2020

Prožíváme nelehkou dobu, která se dotkla každého z nás. Některým zasáhla do pracovního a soukromého života více, jiným trochu méně výrazně. Ale jedno máme společné. Vládou nastolený stav nikdo z nás nezažil. Odborníci se domnívají, že podobná forma izolace a opatření nastala naposledy za 2. světové války. Nicméně se mi příčí některá označení, která občas zaznívají a přirovnávají momentální neutěšenou situaci k hrůzám války. V lítém boji s neviditelným nepřítelem, koronavirem, opravdu jsme. Ale s každodenností v podmínkách byť jen malého ozbrojeného konfliktu mají dnešní omezení skutečně jen pramálo společného. Lidé neumírají jako ve válce. Naše obchody jsou narvané k prasknutí a plná jídla. Místo nepříjemného hvizdu raket a občasného bubnování kulometů je ze sousedství pořád slyšet troubení klaksonů, sekačka na trávu nebo jen obyčejný dětský smích. Místo spáleniny po vybombardovaných ruinách cítím buchty z otevřeného okna sousedního domu. Je naivní si v pohodlí domova s nacpanou lednicí myslet, že tohle je válka. Naivita pramenící z roků pohodlíčka a neschopnosti reálně posoudit situaci. Zkušenost s krutou bídou nejenom války, ale například hladomorů, dnes chybí ve zdejších středoevropských krajinách všem. Bohudík i těm starším a životem zkušenějším. Nepřítel nečeká s tankem za hranicemi. Naopak za hranicemi je člověk s podobnými osudy. A demokratické státy se snaží v rámci svých možností vzájemně pomáhat a být solidární. V tuto chvíli se nám opět potvrzuje, jak velkou sílu mají média, strach a bohužel jak lehce se daří ovládnout naše chování hysterií. Aniž bych chtěla jakkoliv snižovat a zlehčovat situaci.

Jsem přesvědčena (a historie to už několikrát potvrdila), že se opět potvrzuje, jak českému národu pomáhá humor (byť z krizové situace). A především naše solidarita, kreativita českých ručiček a hlavně obrovské nasazení a špičková úroveň českého zdravotnictví.

Vím, že se tato věta stále opakuje všude v médiích, ale i já ji považuji za nezbytné vyslovit. Lékaři, sestry a další pracovníci jsou hrdinové těchto dnů. Zatímco mnozí z nás (a já k nim také patřím), můžeme pracovat bezpečně v rámci domova, oni jsou v první linii. Jsou v nebezpečí a přesto jen díky nim se daří s koronavirem s velkým nasazením bojovat. Stejně tak pracovníci sociálních zařízení, kde je také velké riziko. Nemenší dík paří i dalším profesím. Své zdraví nasazují prodavačky v supermarketech a pracovníci v lékárnách, kam denně proudí tisíce lidí. Všichni musíme jíst a také lékárny nelze ze dne na den zavřít. Nemoc nepočká.

Kdo je obětí krutého boje? Všichni z nás. Malí živnostníci stále čekají, až budou moci otevřít. V podstatě z noci na ráno museli bez výjimky zavřít své provozy. Restaurace, kavárny a další gastronomické provozy. Jeden den nakoupili suroviny a navařili, druhý den už neotevřeli. Co  s navařeným jídlem? To už jim Vláda neporadila. Zastavena je výroba a prodej. Kolik z nich přežije? Tuhle situaci by nechtěl zažít nikdo z nás.

A nechci zapomenout na svoji milovanou kulturu. Bohužel také zde budou následky výrazné. Šťastnější jsou ty kulturní instituce, které zřizuje ministerstvo a obce. Ale co ty další? Je spravedlivé na ně zapomenout?

Jak se dotkla tato doba přímo mě? Jak už jsem naznačila výše, patřím ke šťastnějším ze společnosti, kteří mohli zůstat pracovat v home office. Jako učitelka se si občas usměji, když slyším komentáře, že máme v podstatě rekordně dlouhé prázdniny. Jestli tato nelehká doba něčemu pomůže (a já tomu věřím a doufám), jsou to změny a přístup ve školství. Ze dne na den jsme byli nuceni přejít na online výuku. Každá škola k tomu pochopitelně přistupuje dle svých možností. A také dle možností žáků. Naše škola pracuje v digitálním prostředí a naštěstí velká část žáků se s tím poprala opravdu bravurně. Ale máme i žáky, kteří doma nemají počítač. Také oni se nemohou přestat vzdělávat a funguje zde individuální přístup. Patříme ke šťastnějším školám, kde přístup našeho vedení i kolegů reflektuje fakt, že ne každý má doma optimální podmínky na učení i technické možnosti. Bohužel ani tohle není pravda paušálně ve všech školách. I zde by proto mělo fungovat pochopení. Zprávy o rušení kulturních akcí kvůli koronaviru mě zastihly cestou do Uherského Hradiště. Z rádia jsem se dozvěděla o zrušení představení v Národním divadle a následovalo zrušení rodinné oslavy v naší rodině.

Každé jaro se vždy těším, že po dlouhé zimě přijde s jarem nová naděje. Společně se sluncem (které mě vždy nabije optimismem) rozkvete příroda. Zpěv ptáků jako symfonie společně s barvami květin vykouzlí harmonii našich duší. O tohle jsme naštěstí nepřišli. Přírodu má mnoho z nás doslova za domem. Ptáci nepřestali zpívat. Šťastná to Vysočina. Přestože teď nemohu navštívit své milované otevřené památky (na které jsme se celou zimu těšila), i na tohle se můžeme těšit snad již v brzké době. 

Nezbývá než popřát nám všem hlavně zdraví. Poděkovat všem, kteří v tuto chvíli pomáhají. Děkuji všem, co šili a šijí roušky a vyrábí štíty. Vyjádřit velký respekt zdravotníkům a dalším profesím v první linii. A snažit se najít cesty pro pomoc malým živnostníkům. Každá voda jednou steče dolů a já jsem přesvědčena, že tuhle pomyslnou povodeň nejenom ustojíme, ale vyjdeme z ní jako silnější a lepší společnost. Společnost, která bez rozdílu na každodenní přesvědčení umí v krizi táhnout za jeden provaz.

Lenka Šimo, regionální předsedkyně TOP 09 Žďár nad Sázavou

Zdroj: Novinky, duben 2020

Michael Kubík, krajský manažer TOP 09 Vysočina

Štítky
Osobnosti: Lenka Šimo