Zpráva o tom, že Německo uvažuje o užší spolupráci vybrané skupiny evropských států a že Česká republika mezi oslovenými zeměmi není, by neměla zapadnout. Nepovažuji ji za technický detail ani za běžný diplomatický manévr. Naopak ji vnímám jako důležitý signál o tom, jak je dnes Česká republika vnímána svými klíčovými partnery v Evropě.
Myšlenka tzv. dvourychlostní Evropy není nová. Vždy se objevovala ve chvílích, kdy Unie čelila zásadním výzvám a kdy část států hledala cestu, jak postupovat rychleji, koordinovaněji a s větší mírou důvěry. Dnes jde především o oblasti, které jsou pro budoucnost Evropy klíčové – bezpečnost, obranu, hospodářskou stabilitu, investice do strategických odvětví nebo odolnost vůči geopolitickým tlakům. Právě proto je znepokojivé, že Česká republika u těchto úvah nestojí blíže jádru, ale zůstává stranou.
Pro Českou republiku by bylo jednoznačně výhodnější být součástí užší skupiny států, které chtějí evropskou spolupráci prohlubovat. Nejde přitom o prestiž nebo symboliku. Jde o konkrétní politický vliv, o přístup k důležitým rozhodnutím, o možnost spolurozhodovat o směru, kterým se Evropa bude ubírat. V ekonomické rovině by to znamenalo lepší pozici při jednáních o investicích, průmyslové politice nebo strategických projektech. V rovině bezpečnostní by to posílilo naši roli v době, kdy se bezpečnost Evropy znovu stává klíčovým tématem.
Skutečnost, že Česká republika mezi oslovenými státy chybí, proto nelze brát lehkovážně. Je to signál, že nejsme vnímáni jako partner, se kterým by ostatní západní země chtěly v tuto chvíli výrazněji prohlubovat spolupráci. Ať už jsou důvody jakékoli, výsledek je stejný – nejsme u stolu, kde se diskutují zásadní kroky do budoucna.
Vnímám to jako důsledek dlouhodobého obrazu české politiky v Evropě. Pokud nejsme čitelní, pokud nevystupujeme jako aktivní, spolehlivý a konstruktivní partner, nemůžeme se divit, že nás ostatní do užších formátů spolupráce nezvou. Evropská politika není jen o tom, co říkáme doma, ale především o tom, jak nás vnímají naši partneři venku.
Tato situace by pro nás měla být varováním. Ne proto, abychom hledali viníky, ale proto, abychom si znovu položili základní otázku: jaké místo chceme v Evropě mít. Chceme být součástí jádra, které spoluutváří budoucnost Unie, nebo se smíříme s rolí země, která reaguje až na hotová rozhodnutí?
Evropa se mění a bude se měnit dál. V době geopolitických nejistot, bezpečnostních hrozeb a ekonomických výzev je pro malé a středně velké státy klíčové být součástí co nejužší spolupráce. Pokud Česká republika tuto příležitost promarní, riskuje, že její hlas bude slabší právě ve chvílích, kdy na něm bude záležet nejvíc.
To, že dnes nejsme mezi státy, se kterými Německo a další západní partneři počítají pro užší integraci, proto nepovažuji za dobrou zprávu. Naopak. Je to zdvižený varovný prst, který bychom neměli přehlížet. Pokud chceme, aby Česká republika byla respektovaným a vlivným členem Evropské unie, musíme o to aktivně usilovat. Pasivita v evropské politice se totiž vždycky vrací – a většinou ve chvíli, kdy už je pozdě ji napravit.
Alfred Habermann
