Začátkem srpna 2014 jsme v rámci rodinné dovolené na kolech navštívili Ústecký kraj, který já ani mí blízcí příliš neznáme. Začali jsme sice v Karlovarském kraji cyklostezkou podle Ohře, ale z Chebu nás postupně přivedla až do vaší zóny. Nejprve do Kadaně a potom s odbočkou do Chomutova až do Litoměřic k samému ústí Ohře do Labe. Z Litoměřic ještě podél Labe na jednu stranu do centra kraje Ústí n. L. a na druhou stranu do Roudnice n. L., hraničící již se středními Čechami. Sám jsem řadu jmenovaných míst navštívil již dříve, ale buď jen v souvislosti s aktivitami okolo zdravotnictví nebo čistě letmo při průjezdech směrem k jiným destinacím. Zážitky z dovolené jsou samozřejmě zcela jiné než z pracovních cest, a mohu-li se ve zkratce a v jakémsi deníkovém výčtu o ně podělit v dobrém i špatném, dělám to rád.
Obecně musím konstatovat, že celá podkrušnohorská uhelná pánev, kterou jsme, podobně jako mnoho lidí u nás, měli zafixovanou jako zdevastovanou krajinu, je úchvatnou scenérií. Lze zde vidět ještě aktivní povrchové doly, které sice likvidují původní přírodu, ale nádherné krajiny, včetně té podél Ohře nebo ve vyšších horských partiích zbývá víc než dost. Jestli Podkrušnohoří něco kazí, tak to jsou hlavně neuklizené průmyslové trosky a množství černých skládek, které jsou v jiných koutech naší země již zlikvidované.
Doly již opuštěné se výrazně mění. S některými si poradila příroda sama svými vitálními nálety dřevin, a nebo je lidé osázeli a vytvořili různé zóny monokulturních či neobvykle zkombinovaných lesních porostů. A to už vůbec nemluvím o fascinujících dokončených či teprve dokončovaných velkých vodních nádrží, kterých je v naší zemi, trpící komplexem nepřítomnosti mořského pobřeží a malou dostupností vnitrozemských vodních ploch spíše pomálu.
Vzniká zde vlastně jakási umělá příroda, která se postupně stává přírodou přirozenou. Uznávám, že se to někomu nelíbí, ale co je "pravá" a co "umělá" příroda je někdy velmi relativní. Řekněte, kdo by dnes chtěl mít v Jižních Čechách přírodu původní, plnou vlků, blat a nezdravých komárů, a odsuzoval přírodu umělou, kterou ve středověku stvořil Petr Vok svojí sítí rybníků, které tuto část naší země tak proslavují.
Všechna čest ochranářům, kteří jsou určitě potřeba. Ale vše musí mít určitou míru. My starší ve Východních Čechách si dobře pamatujeme až hysterickou ochranu kosodřeviny v Krkonoších, která začíná být v posledních letech mýcena jako umělá a nepatřičná vegetace, kterou sem nesprávně zanesli naši předci v minulých staletích.
Velkým zážitkem se pro nás stala Kadaň. Byla okouzlující svým dokonale opraveným starým městem, skvělou zelení, čistotou i milým penzionem u jedné ze vstupných bran, kde se od časného rána scházela téměř bohémská, intelektuálně-dámská společnost. K tomu nové nábřeží Maxipsa Fíka, jehož moderní invenci a množství s vodou svázaných hravých prvků kousek od hluboce historického prostředí by mnohá města na řekách mohla závidět. To, že v Kadani můj starý známy ředitel nemocnice Josef Mašek vytvořil v minulých dvaceti letech malý hospodářský zázrak a ostrůvek pozitivní deviace v českém zdravotnictví už dodávám navíc a patří to mimo oblast naší dovolené.
Nechranická přehrada dole po proudu pod Kadaní pozitivní dojmy trochu zkazila. Nádherné vodní dílo, spíše pozitivně než negativně podtržené dominantou elektrárny Tušimice trpí z pohledu cyklisty velkou vadou. Cyklostezka Ohře, od Chebu až po Kadaň citlivě vedená podle vody jak to jen jde, se zde odklání na auty zaplněnou nebezpečnou silnici, ze které vodu zahlédnete jen sem tam a z pěkné dálky. Při cestě zpět jsme udělali zoufalý pokus jet po pravém břehu co nejvíce podél vody, kde bývala cyklotrasa dříve značená. Úspěch byl sotva dvacetiprocentní. Najeli jsme asi třikrát víc něž po silnici, protože po krátkých úsecích po břehu nás uzavřené a neprostupné chatové oblasti, popřípadě bohaté enklávy nových sídel vždy vypudily do dlouhých stoupání od vody. Škoda. Břehy vodních toků jsou téměř všude v majetku státu a jsou spravovány příslušnými Povodmi, a jejich zpřístupnění by mělo být spíše cílem a chloubou těchto institucí i dotčených obcí. Soukromý majetek se jistě musí chránit, ale blokování přírodních a krajinářsky cenných partií také není nic, na co by měla být kulturní společnost hrdá.
Z dalšího úseku cesty nemohu nezmínit návštěvu Kamencového jezera na kraji Chomutova. Měli jsme trochu smůlu. Po nočním lijáku byl terén koupaliště hodně promočený a voda zkalená, ale čistota a jednotný, trochu nostalgicky starobylý charakter celého prostoru stojí určitě za návštěvu této evropské rarity.
Cesta z Chomutova dál směrem k ústí Ohře zavede člověka do Českého Středohoří, o kterém si jako amatér nedovoluji psát, protože bych asi jen kýčovitě kopíroval opravdové mistry pera, opěvující krajinu. Kdo v této oblasti dosud nepobyl, by to měl co nejdříve napravit. Sopečné kužely, zalesněné hřebeny, skalnaté ostrohy, lomy zdeformované vrcholy i vyvýšeniny ozdobené hrady jsou tak neobyčejné, že je nelze popisovat chladně a vždy se do nich vtiskuje hluboká emoce, která po dlouhou dobu v člověku přetrvává. Pěšky jsme vystoupali jsme na Milešovku, viděli široko daleko a vstupným na rozhlednu alespoň symbolicky přispěli budově, patřící Akademie věd.
Po Milešovce jako výrazném orientačním bodu v neopakovatelné krajině jsme dorazili do Litoměřic a další den vyjeli na Labskou cyklostezku směr Roudnice. Národovecky jsme se vyfotili na Řípu, kde jsem byl ke své hanbě poprvé, a to i přesto, že jsem dříve mnohokrát navštívil nedaleký Račický kanálu. Teď už jako výjimečné sportovní zařízení celkem prosperuje, ale jednoznačně reprezentuje Ústeckým krajem možná trochu nedoceněnu sportovní chloubu našich špičkových veslařů a rychlostních kánoistů.
Cyklistická cesta z Litoměřic do Roudnice n. Labem a zpět nemá ani na jedné z obou stran Labe chybu. Její trasa se ještě stále vylepšuje, ale už dnes je cílem mnoha cyklistických výprav, rodin a individuálních turistů z Německa, Holandska a dalších. Nápad cestovních agentur, které svým klientům naprogramují trasy a postupně tak, jak se stěhují z jednoho do druhého penzionu jim převážejí zavazadla, mně přišel jako velmi invenční. Jen tak dál v turistickém ruchu, podél Labe a v celém Středohoří jsou turistické možnosti nezměrné.
Naše další cesta z Litoměřic podle Labe směřovala po proudu do Ústí n. Labem. Vyrazili jsme v klidu ráno odpočívat na oddychové trase, naplánované po pravém břehu Labe asi do poloviny vzdálenosti do Ústí s tím, že ve Velkých Žernosekách přejedeme přívozem na levý břeh a Oparanským údolím a přes Lovosice se vrátíme zpět do Litoměřic. Trochu rozladěni jsme zjistili, že přívoz nefunguje, protože převozník si přivodil nějaký úraz. Neznám samozřejmě žádné bližší okolnosti a jakékoliv soudy nejsou příliš seriózní, ale přeci jen mi dodnes vrtá hlavou myšlenka, jak je možné, že v kraji s tak vysokou nezaměstnaností se nenašel nikdo, kdo by zaskočil. Já sám už pomalu směřuji do důchodu, a myšlenka, že bych si jednou mohl pár dní v roce přivydělat jako převozník v tak atraktivní lokalitě, jakou je labský kaňon Porta Bohemica, mi přijde skoro jako pozvání na nějaký záskok do kaňonu řeky Colorado.
Zklamání s přívozem nám nakonec vynahradila cesta po pravém labském břehu až na hrad Střekov na okraji Ústí n. L. Pod hradem blízko střekovského jezu jsme narazili na jednoho ústeckého praktického lékaře s manželkou, který se ke mě mile hlásil a poskytl nám nejen cenné rady kam a kudy jet, ale i povzbuzující pocit toho, že i v krajích plných problémů mohou žít optimističtí a pozitivní lidé. Neobyčejný výhled z hradu Střekov na řeku a okolí to vše dokonale završil.
Samy Litoměřice stojí za dvě zmínky nakonec. Poslední den jsme navštívili blízký Národní památník Terezín. Také zde jsme byli poprvé, ale jakékoliv další slovo, které bych o něm napsal, by jen snižovalo hloubku neštěstí, která se zde odehrála. Mnoho o nich bylo řečeno a nikdy nebude možno je přestat připomínat, protože každé lidské společenství má v sobě nejen mnoho dobrého, ale i mnoho zla, kterému se vždy bude nutno bránit.
A Litoměřice samotné? Neviděli jsme na své cestě město, kde by historické jádro bylo tak dominující. Staré město Litoměřic je naprostým fenoménem tím, jak je opravené. Ne jen z evropských peněz posledních několika roků, jejichž využití (alespoň ve zdravotnictví) získalo zrovna v Ústeckém kraji téměř satanskou pověst. Je vidět, že se s opravami začalo již dávno, historické budovy se nepokazily nějakými vklíněnými zásahy "postsoc" moderny a místa, která se dosud nepozvedla jsou alespoň očištěná, stabilizovaná a připravená čekat na další dobrá léta. Z Litoměřic přímo vyzařuje dlouhodobá systematické péče, a ať za ní stáli v různých letech jacíkoliv lidé, o kterých já jako projíždějící návštěvník bohužel mnoho nevím, zaslouží si hlubokou úctu a odpovědné následovníky.
Je nějaký závěr toho všeho? Subjektivní pohledy a hodnocení mají jistě velmi limitovaný dopad na další vývoj událostí, ale na druhou stranu nejcennější pro lidi, kteří chtějí něco změnit, je zpětná vazba, které není nikdy dost. Mé poznámky určitě vycházely jen z prvních dojmů a ne z důkladných profesionálních analýz, a jsou určeny především příznivcům TOP 09, ať jen sympatizantům či přímo aktivním členům. Pokud v nich pro svoji další činnost najdou něco zajímavého, budu rád a přeji jim všem touto cestou mnoho úspěchů ve volbách, ale i v další činnosti. Činnosti ve prospěch lidí, obcí, Ústeckého zajímavého a nádherného Ústeckého kraje i celé načí země. Velmi všechny zdravím.
Leoš Heger,
poslanec Parlamentu ČR a bývalý ministr zdravotnictví
