Rozhovor s Kateřinou Šafránkovou

13. 9. 2014

Ahoj, gratuluju k olympijské účasti, jsi první olympionička Kolína po téměř 50 letech. Jaký je to pocit? Připouštíš si to vůbec?

Já jsem to vůbec nevěděla, že to je po takové době. Ale je fakt, že potom jsem na to byla hrdá, že se to konečně povedlo. A to jsem byla málem už na té předchozí. Po čtyřech letech tréninku, takže to je něco neskutečného. A čím dál je to od té olympiády, tím víc si uvědomuju, jaký to je úspěch, a jsem na to hrdá. Ze začátku jsem to tak nebrala, ale teď jsem pyšná, že jsem to dokázala a jsem hrozně ráda.

 

Jak ses cítila po příjezdu do Londýna? Dolehla na Tebe olympijská atmosféra?

Tam, když jsem přijela, tak mi to přišlo naprosto neskutečné. Já už jsem zažila univerziádu, což je po olympiádě druhá největší soutěž. Už tam ta vesnice byla obrovská, paneláky, obrovská jídelna… A teď když jsem přijela na olympiádu, tak mi to přišlo ještě desetkrát větší, naprosto neskutečné. A právě ta atmosféra tam byla úžasná. Tam bylo neustále tisíce lidí, pořád někoho zastavovali, fotili se s ním, před branami do té vesnice stálo strašně moc lidí a pokukovali, kdo vychází a kdo tam přichází, pořád koukali, kdo tam kde je, takže to byl neskutečný zážitek. 

 

A co olympijská vesnice? Překvapila Tě něčím? Ať už příjemně či nepříjemně…

Oni ji po olympiádě chtějí prodat na byty a už to tam bylo vidět, všude zvonky a tak. Byly tam i zelené plochy s lavičkami a jezírky, fakt moc hezké, ti lidé tam jednou budou mít moc hezké bydlení. Ale jediné, co tam nebylo úplně ideální, že ty pokoje byly dost malé. Takže my jsme jako skupinka měli celý ten byt a bydleli jsme v pokojích tři, tři a dvě. V jedné té místnosti byly tři postele, jedna skříň a už se tam nic nevešlo. Já jsem tam přijela jako třetí a už jsem si neměla kam dát tašky. Já jsem to pořád rvala pod postel, ani jsem to nevybalovala, protože nebylo kam. A ve vesnici byla úplně nejlepší jídelna, jakou jsem kdy viděla. To byla obří hala, kam člověk vešel a teď to bylo rozdělené na sekce, kdy uprostřed byl takový jakoby ostrůvek britské kuchyně, na křídlech středomořská a americká kuchyně a asijská, indická, africká. Fakt to bylo udělané, aby si tam každý vybral a jídla byla opravdu dobrá. A pak tam ještě k tomu všemu byl „mekáč“, takže ten, kdo si nenašel nic jiného, mohl jít sem, anebo po závodě, když už se mohl nacpat (smích).

 

Tak teď k samotnému závodu. Připouštěla sis tíhu okamžiku, nebo sis závod spíš užívala?

To jsem si užívala no. Atmosféra tam byla super. Už od příjezdu. Já jsem od začátku říkala, že olympiádu se budu snažit si užít a že už to, že tam jsem, je úspěch a v té kvalitě holek, které tam byly, se ode mě nic nečeká. A když jsem pak přišla na ten stadion, kde bylo to množství lidí, tak jsem nervózní pak byla, to k tomu patří, ale ne tak, abych se klepala a hodila to třikrát do klece. Fakt jsem si to užívala, že jsem se podívala na ty lidi a nebylo to tak, že bych se bála, ale opravdu jsem si to užívala, to asi ještě nikdy nebylo, že bych si závod takhle užila.

 

Člověk asi musí být maximálně soustředěný, co se ti honilo hlavou během závodu?

Než tam jdu, tak vždycky na něco myslím. Co mám udělat apod., ale to právě nemá cenu. Člověk v tu chvíli, kdy to jde dělat, už by neměl myslet vůbec na nic, protože by to mělo být úplně automatické ta technika. A já jsem si pořád říkala, že to musím včas zašlápnout, musím to udělat rychle, musím tohle, musím tamto… A pak jsem přišla do toho kruhu a řekla si, že to prostě nějak udělám. A začala jsem tu první otočku tak nějak rozumně, a pak už si právě vždycky, což je docela zajímavé, protože jsme se o tom bavili s trenérem, ty otočky počítám a říkám si „jedna dva tři čtyři“ a pak to teprve odhodím. Ale jinak když člověk myslí na nějakou techniku, tak to pak spíš zkazí. Při tom závodě už to musí být zcela automatické a je nejlepší fakt nemyslet na nic.

 

Takže to jsme probrali, co se ti hlavou honí při samotném pokusu. A teď odhodíš a hlavou ti projede co?

To odhodím a už vím, jestli dobré, nebo nic moc. Nebo ten první hod, jsem odhodila, ono to škrtlo a myslela jsem si, že to je v háji. Ale pak jsem viděla, kam to dopadlo, tak jsem si řekla, že to vyjdu zadem, protože jsme byli s trenérem domluveni, že hod na šedesát metrů nic neřeší. Tak jsem viděla, že to je za šedesát pět, vyšla jsem to zadem, změřili šedesát šest, tak jsem si řekla, že dobré, ještě se mi to povede, mám dva hody. Druhý byl do klece a třetí byl úplně stejně škrtlý o tu klec. Takže jsem vlastně měla ten den smůlu na ty klece.

 

Ale i tak si myslím, že je to skvělý výsledek…

A právě proto mě to mrzí, protože kdybych věděla, že ten hod se povedl a letěl takhle daleko, tak bych si řekla, že zkrátka nebyla forma, nedá se nic dělat. Ale když vím, že jsem je všechny tři zkazila a bylo to šedesát šest, tak to těch sedmdesát mohlo být.

 

Na finále to nakonec nestačilo, ale i tak je to obrovský úspěch. Jak to s odstupem hodnotíš ty?

Tam jsem si říkala, že to není dobré, že je to neúspěch, třicátá první, to je umístění, o které nikdo nikdy nezavadí. Na druhou stranu to bylo fakt dobré. Ale jsou i lidi, co řeknou, že třicátá první nic není a že to je naprostý propadák a úplně to sjedou. Takže mě to na začátku štvalo právě tím, že se mi to nepovedlo. A pak s odstupem času si říkám, že vždycky, když přede mnou ty holky byly na tom olympijském závodě, jak Lenka Ledvinová v Pekingu, tak Lucka Vrbenská v Aténách, tak obě hodily šedesát dva. Já jsem na té olympiádě hodila šedesát šest. Tím už jsem to zas teda aspoň o něco posunula, tak to zas není takový propadák, prostě mám smůlu na to, že ty holky letos měly fazónu všechny a všechny házely hrozně daleko.

 

Ty máš ale tu výhodu, že máš perspektivu do budoucna, přece jen jsi teprve na začátku kariéry…

Tam je dobré to, že vím, že snad mám ještě řadu let před sebou. Protože kladivem se dá házet déle, než se běhají třeba sprinty. A hlavně musím vydržet zdravá, musím vydržet tréninky a třeba to prostě půjde někam. Musí (smích).

 

Co byla první věc, kterou jsi po závodě udělala?

Tam jsem se promotala tím stadionem a šla jsem najít rodiče. Takže jsem přišla k nim a pobrečela jsem si tam, protože mě to v tu chvíli fakt štvalo. Pak jsme se sebrali, šli jsme do vesnice, já jsem se tam najedla, přinesla jsem jim taky nějaké jídlo…

 

V „mekáči“ asi ne, co?

Jo, právě v „mekáči“ jsem jim nabírala jídlo. Já jsem si vždycky vzala někde něco a ten „mekáč“, protože se daly dobře nosit ty krabičky, tak jsem to vždycky dala do baťohu a šla jsem. A šli jsme hned ten první den na výlety, takže jsme došli na Tower Bridge, Tower of London a prostě byli jsme se podívat, protože říkám, že když tady jsou se mnou, tak ať se aspoň podívají, takže jsem chodila s nimi. V tu chvíli pro mě skončila olympiáda jiných sportů, protože jsem se ráno vzbudila a bylo mi hloupé je tam někde nechat samotné, abych si já šla na nějaký ten sport se podívat sama. Takže jsem šla za nimi, tam jsme si udělali nějaký výlet celý den a pak jsem večer šla každý den na atletiku. Po té atletice jsem přišla v jednu, ve dvě jsem usnula a ráno už jsem zase v osm vypálila.

 

Takže kromě atletiky jsi nenavštěvovala žádné jiné sporty?

To mě na druhou stranu docela mrzí, ale já už jsem tam přijela docela pozdě. Kdybych tam byla od začátku, tak bych určitě chodila, protože tam byla spousta času, ale já jsem přiletěla a bylo to tam hrozně složité s lístky. Když jsem byla na univerziádě, tak jsme mohli přijít, ukázat akreditaci a šli jsme. A tady se musely ty lístky objednávat. Takže já jsem musela dojít tam do takového českého stánku, napsat se tam, že chci jít na tohle a tohle tehdy a tehdy, a pak to trvalo dva dny. Oni to zajistili, a pak jsem se buď možná dostala, nebo možná nedostala. Protože oni lístky sice objednali, ale když bych chtěla na finále tenisové čtyřhry, tak tam chtěl jít každý, oni objednali osmdesát lístků a dostali pak dva. A jak se potom budou vybírat ti dva, co tam půjdou? Ani nevím, jak to dopadlo (smích).

 

Čili na finále tenisu jsi nakonec nebyla…

Né, nebyla, ale my jsme se tam pořád pohybovali kolem těch hal, takže jsme se podívali, kde se co koná, kde co je, ale na těch samotných zápasech jsem nebyla.

 

Ale na Báře Špotákové jsi, předpokládám, byla.

Byla, já jsem chodila na všechno. Jeden večer jsem si najednou vzpomněla, že vlastně běží Bolt. Když jsem byla malá a dívala jsem se tady na ty závody, na olympiády, tak jsem o tom snila, kdyby byla olympiáda někdy blízko, abych se mohla jít podívat na ty závody. A do teďka se tomu směju, jak jsem jako dítě chtěla být u toho a teď jsem přímo tam, závodím tam a můžu se jít podívat skutečně na tu světovou atletiku, nikdo prostě nevidí žádnou lepší, tohle je to nejvíc, co člověk může vidět a může jít, může si tam sednout a může se na to dívat od rána do večera. Takže na Bolta jsem byla, to byl prostě neskutečný zážitek. Tam bylo narváno, všichni stáli. A právě já si myslím, že když Bára závodila, tak Bolt běžel dvoustovku. A bylo úplně plno a teď najednou přišel Bolt a celý ten stadion začal hulákat a to bylo slyšet až do vesnice, která byla čtyři kilometry od stadionu, takže ten stadion málem spadl, když přišel Bolt. A právě pak ta Bára házela, ono se jim to tam nějak protáhlo, odběhl Bolt a tři čtvrtě lidí z toho stadionu zmizelo. Tam nebyl nikdo. Pak bylo vyhlášení dvoustovky a odešla z toho zbytku ještě půlka. Když ta Bára doházela, tak tam byli snad už jenom Češi. Já jsem s ní pak mluvila a říkám: „Hele, co ten tvůj závod? Já jsem měla na kvalifikaci stokrát víc lidí, než ty na finále, to není normální!“ a ona: „No ale mně to vůbec nevadilo, já jsem si to strašně užila, protože pak, jak jsem obíhala to kolečko, tam byli všude samí Češi, to bylo hrozně dobrý!“ Fakt bylo vidět, jak tam zbyli opravdu už jen Češi, tak všichni šli až úplně dolů k těm mantinelům a mávali vlajkami, no najednou tam bylo snad sto českých vlajek.

 

A co byl větší zážitek? Ta zlatá medaile Báry, nebo vidět Bolta v akci? Ono je to do značné míry nesrovnatelné, ale co se toho sportovního zážitku týče, jsi to prožívala jak?

Co se týče toho zážitku, tak prostě Bolt byl lepší. Protože ten oštěp to nebyla žádná extra dálka. Ona to tam hodila prvním hodem a bylo to jasný a v průběhu toho závodu jsme věděli, že už se nic nestane. Kdežto když běžel Bolt, tak to byly nervy, jestli vyhraje, nebo jestli ho porazí Blake, pořád jsme se tam sázeli… A co si budeme povídat, já jsem Boltovi taky nevěřila, já jsem si taky myslela, že vyhraje Blake, protože na tom svém mistrovství ho taky porazil. Takže už ta atmosféra, co ti lidi tam předváděli a jako on z toho umí udělat show, tak je prostě pro člověka vždycky lepší tady to.

 

Ale slyšel jsem, že byla perfektní atmosféra i na divoké vodě a pak na vodním kanálu v Eaton Dorney.

A to my jsme měli hrozně daleko. Protože tady ti skifaři a veslaři na tom kanálu s námi vůbec ani nebydleli ve vesnici. Ti bydleli ve svojí vesnici právě u toho kanálu. Tam my jsme se ani nedostali.

 

Londýnské publikum se celkově zdálo být skvělé. Jak působili fanoušci na Tebe? Měla jsi mezi nimi i své známé a kamarády?

Tam to bylo úžasné v tom, že ti lidi v Anglii fakt fandili všem. Na všechny závody bylo vyprodáno. Oni fandili nejenom těm svým, ale i těm, kterým se zas až tolik nedařilo. Třeba když jsem závodila já, tak závodily holky na osm set metrů, měly rozběhy, a byla tam nějaká Katařanka, která byla poprvé na olympiádě. Byla zahalená, jenom oči ji koukaly, no a běžela jasně poslední. Ale všichni jí tleskali, a když už všechny doběhly do cíle a ona měla ještě půl kola do cíle, tak všichni, celý ten stadion jí tleskal. Nebo pak když měl někdo narozeniny, tak celý ten stadion zpíval tomu člověku k narozeninám. A my jsme se pak bavili se spoustou lidí, že chtějí udělat olympiádu tady v České republice, ale tady by se tohle asi nestalo a ani tolik lidí by nepřišlo, kdežto tam se o to prali.

 

Povzbuzovali Tě, pomáhali Ti? Asi zbytečný dotaz, že? (smích)

Ano, přímo když jsem šla házet, tak jsem naše slyšela, jak na mě volají. Ono nebylo moc slyšet trenéra, který seděl v první řadě, protože když všichni začali fandit, když prostě nedej bože tam závodil nějaký Brit, tak tam nebylo slyšet, to bylo fakt na ohluchnutí. Naši tam jeli s tím, že lístky měli přímo do mojí sekce a seděli v osmé řadě. Já jsem po tom závodě hned tam s nimi stála, ještě jsme byli na stadionu a než to všichni pobalili, tak já už stála s mámou a bavili jsme se, prostě došla až ke mně do klece, takže tam to bylo super, že naši byli úplně u mě. Pak ještě brácha s přítelem, ti letěli tak jako na poslední chvíli.

 

A co jsi dělala po příjezdu domů?

Přijela jsem doslova úplně nechcípaná, protože jsem byla na zakončovacím ceremoniálu, kde jsme museli jít taky v nějakém úboru, který oni nám předepsali. Vyšli jsme a stáli jsme tam tři, čtyři hodiny. To člověka začnou za chvíli bolet záda, takže jsme si tam sedli na zem. Zem byla úplně vlhká, foukalo tam, takže já se druhý den ráno před odjezdem vzbudila a myslela jsem, že ani nepolknu, jak mě bolelo v krku. Přijela jsem domů a hned druhý den jsem měla jet na soustředění do Litomyšle. Tak jsem tam přijela až další den po obědě, ale spalo se tam v chatkách, kde byla hrozná zima, a trenér mi řekl, abych jela radši domů. Takže hned jak jsem přiletěla, jsem jela na soustředění, ze kterého jsem se hned vrátila. Tudíž jsem skoro netrénovala a za pár dnů měly být závody, kam jsem měla jet. A i když se mi tam vůbec nechtělo, tak jsem tam nakonec jela, hodila a vyhrála.

  

Kolínská atletika je na tom teď celkově dost dobře…

Já jsem hrozně ráda, že to tak je. Když přišel nový stadion, tak jsem ráda, že je vidět, že se tam něco děje. Tam se udělala perfektní parta, když jsem tam přišla, a proto jsem tam vždycky chodila ráda. A musím to zaťukat, teď se objevili kluci, kteří zase začali chodit. Teď například chodí kluk, Matěj Svoboda, je v prváku na střední a hází hrozně dobře diskem. A to hází jenom krátce, teprve asi rok. A jsem ráda, že aspoň někdo se tam někde objeví a něco dokáže.

 

Takže jeho bys viděla jako takovou další naději kolínské atletiky do budoucna? 

Jeho bych viděla jako naději z vrhačů. Pak tam jsou lidi jako Helča Jiranová, výborná sprinterka a určitě nadějná. Ale nesmí je to přestat bavit. A prostě jsem i ráda, že když se to sejde a udělá se tým, tak že může něco dokázat, i když to od něj nikdo nečeká. Jako jsme to měli s extraligou teďka. Kolín se dostal do extraligy, tak jsem začala závodit za Kolín, protože dřív jsem závodila za Olymp, a my jsme málem byli třetí. To beru jako obrovský úspěch pro Kolín, protože to na začátku nikdo nečekal a jedenáct bodů od třetího místa bylo fakt málo.

 

A jaké plány a nejbližší cíle teď máš?

Teď jsem se vrátila z dovolené v Turecku, tak jsem ráda, že jsem si odpočinula. A od 15. října začínají zase tréninky a soustředění. Největší cíl bude dostat se na mistrovství světa v Moskvě. Přítel už mi psal, že se prodávají lístky do Moskvy, jestli si ho už má koupit, tak jsem mu říkala, že se zbláznil, že musí nejdřív počkat, jestli to hodím. Tak uvidíme, jak se to bude celé vyvíjet, celá ta zimní příprava, jak to půjde. Budu se snažit, aby to vyšlo. Teď už by to byla ostuda, kdybych se tam nedostala (smích). Teď už nesmím slevovat, teď už musím pořád jenom přidávat. Takže největší cíl je dostat se na mistrovství světa do Moskvy.

 

Díky moc za rozhovor a ať Ti plány vyjdou a hodně štěstí a zdraví, díky!

Děkuji a zas někdy třeba, když to vyjde (smích).

Copyright © 2009-2019  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Chci, abychom byli v hlavním proudu Evropské unie.
Děkujeme