Rozhovor s pedagogem, fotografem, cestovatelem a kandidátem do zastupitelstva Markem Velechovským

17. 9. 2010

Marku, tvou velkou vášní je příroda. Každý příchozí do tvého přírodovědného kabinetu může obdivovat želvy, ještěrky, šváby, rybičky, brouky a další. Kdo tě přivedl k lásce k přírodě?
K přírodě jsem se dostal sám od sebe, než že by mě k ní někdo přivedl. Ale určitý vliv asi měla babička, která mi z bývalé Polygrafie nosila knížky o přírodě, a můj druhý děda byl zase vášnivý rybář, s kterým jsem trávil dost času u vody na rybách. Už jako malý jsem četl různé encyklopedie o zvířatech a rostlinách, snažil se vše pěstovat a chovat. Vlastně pořád jsem s sebou nosil nějakou krabičku na různé živočichy (což mi zůstalo). Dodnes mám třeba „svůj“ citroník, který jsem jako žák, tuším, že páté třídy, vypěstoval z pecky citrónu. Dneska už je to pořádný strom. Prázdniny a víkendy jsem trávil u babičky v Sadské, prolézal jsem opuštěný areál sousední továrny s haldami hlíny, cihel a starých zarostlých strojů. Pořád jsem vyráběl nějaké luky, šípy, meče a podobně. Takže venku jsem byl skoro pořád.

Dýky svému studiu na České Zemědělské Univerzitě v Praze jsi měl možnost se několikrát účastnit expedic do severní Afriky. Jaké jste učinili objevy a jak na tebe působila Afrika?

Severní Afriku jsem navštívil několikrát. Je to úžasná a rozmanitá země, kde lze nalézt jak vysoké hory se sněhem a mrazem, tak vyprahlé písečné a kamenité pouště. Byl jsem tam jako člen zooexpedice ČZU v Praze. Šlo nám především o fotodokumentaci a částečné mapování živočichů. A samozřejmě o seznamování se s kulturou místních lidí. Díky tomu mám rozsáhlou fotobanku živočichů Maroka, krajiny či portrétů Maročanů. Podařilo se nám také prokázat několik druhů plazů v místech, kde dosud nebyly pozorovány. Z výprav vzniklo vždy i několik odborných a populárně naučných článků např. pro Živu, Herpetologické listy, časopis Akvárium Terárium a další. Několik mých fotografií se dostalo dokonce do učebnice Přírodopisu pro gymnázia na Slovensku či do knihy pro začínající teraristy.

Ostatně s tvými africkými fotografiemi se mohli Nymburáci seznámit na výstavách v KVVC, v Polabském muzeu či v poděbradském DDM Symfonie. Ale pojďme dál. Jak se rodil tvůj nápad na EKO-foto? Můžeš blíže vysvětlit i o co se jedná?

EKO-foto je fotografická soutěž pro děti a mládež, dnes už nejen z nymburského regionu. To EKO znamená jistý environmentální podtext, tedy ochrana přírody, její poznání, upozornění na problémy atd. Název není příliš originální, ale v podstatě „sedí“.

Považuji se za milovníka přírody a také za fotografa, takže takové logické propojení obou těchto koníčků vyústilo v EKO-fotu. Letos zahajuji již šestý ročník s tématem ZEMĚ, VODA, VZDUCH. V něco takového jsem před těmi lety ani nedoufal, ale povedlo se a tato soutěž již vychovala několik mladých fotografů, kteří dnes začínají sklízet své první úspěchy.


Jak vůbec dnešní děti vnímají přírodu, resp. jak se ti daří, jako učiteli v dětech probouzet úctu k životnímu prostředí?
Je to stále složitější, ale je třeba hledat nové vhodné cesty. Dnešní děti jsou „bombardovány“ obrovským množstvím vjemů všude okolo. Počítače s hrami, internetem, sociálními sítěmi, televize, filmy, ale i diskotéky, dostupnost návykových látek a mnoho dalšího. Proto musí moderní výuka zaujmout a probojovat si cestu v této stále těžší konkurenci. Proto se kromě aktivní výuky či projektů snažím např. využívat ve výuce živá zvířata pro získání zájmu a upoutání pozornosti žáků. Práce s emocemi je trochu riziková, ale může pomoci. Vždyť pro malého školáka je obrovským zážitkem, když si může nechat po ruce přelézt velkého tropického švába. Co já bych za to jako malý dal.


Jak se odlišují dnešní děti od doby, kdy ty sám jsi byl ještě žákem základní školy? A jaký pokrok udělala výuka biologie?
Tak jak už jsem řekl (psal), je to jinými možnostmi dnešních dětí. Ale také jejich vnímáním světa okolo sebe a krizí rodiny. Velké množství jich vyrůstá de facto bez rodičů, kteří na ně nemají čas. Tohle by byla ale spíše úvaha pro filozofickou rozpravu někde u piva.

Jinak obrovský rozdíl je v přístupu učitelů a žáků. Za mých žákovských let nebyla rozhodně běžná nějaká diskuse, řešení problémů, skupinová práce a další dnes běžné aktivity škol. Tohle se určitě změnilo k lepšímu. Na mém pracovním stole ve třídě je např. neustále mikroskop a žáci si mohou cokoliv přinést a podívat se na to. Já, pokud si dobře pamatuji, tak jsem mikroskop jako žák viděl asi dvakrát.

A biologie se jako věda samozřejmě také vyvíjí. Je to dáno úrovní vzdělanosti, poznáním, technickými a technologickými možnostmi. Snažím se sledovat trendy, které se do učebnic dostávají velice pozvolna. Samozřejmě, že ne všechny trendy, to je nad rámec, ale něco určitě ano.


Před třemi roky jsi spoluzaložil občanské sdružení Tartaruga, co je jeho posláním?
K založení Tartarugy nás vedla chuť pořádat letní tábory. Dlouhá léta jsem jezdil na tábor na Šumavu s lidmi z Lysé nad Labem, potom jsme začali jezdit do Hryzel (místní asi znají). Jenže se nám tam nelíbili podmínky, nedostatek jídla pro děti, neochota a arogance ze strany pořadatele. Tohle všechno vedlo k tomu, že jsme si to chtěli dělat po svém. A nyní už tři roky pořádáme letní tábor Tartaruga o.s.. Letos v Bílém Potoce, který bohužel pár dní po našem odjezdu spláchla voda. Držím jim tam palce.


My jsme se spolu poprvé potkali při Bambiriádě 2006 a následně už jako kandidáti do komunálních voleb v roce 2006? Co tě přivedlo k nymburské politice?

Chuť podílet se na změnách, které by tohle město konečně zasloužilo.

Po volbách jsi se stal členem Komise pro školství, sport a kulturu, díky tomu jsi mohl mnohem blíže poznat fungování města ve zmíněných oblastech. Co tedy městu schází?
V první řadě asi vůbec dobrá vůle chtít něco měnit. Pak dostatek financí, které spolykaly některé projekty města a dnes je to citelně znát. A mluvit o potřebě kvalitních chodníků, silnic, adekvátního společenského sálu, funkčního a reálného bazénu či jiného koupání, udržování památek, přilákání turistů, budování a údržbě nových i stávajících cyklostezek, to je asi stará známá věc pro všechny Nymburáky. Bohužel to stále naráží na peníze a nechuť. Jak je možné, že město třeba plně nevyužilo Evropské dotace? A jak to, že na to nikdo neumí odpovědět?!


Jedno z tvých velkých témat je oživení parku Ostrov. Už v roce 2008 jsi se snažil radu města přesvědčit, že je třeba zkulturnit tento kdysi vyhledávaný botanický lesopark. Jak to dopadlo?
Dopadlo to špatně, což je cenná zkušenost. Dva roky jsem pracoval na projektu pedagogické naučné stezky v parku Ostrov, celý rok jsem fotodokumentoval přírodu, rostliny, zvířata. Vytvořil jsem deset konkrétních návrhů tabulí a vytipoval potenciální místa. Vytvořil jsem pedagogické provázání tabulí a jejich využití ve výuce. Informoval jsem veřejnost (které se projekt líbil) a také radu města (konkrétně osobně pana Peteru a pana Jandu). Stezka už měla být začleněna i do populární knihy o naučných stezkách České republiky, protože se líbila autorovi knihy. No a tím to celé skončilo, protože se zástupcům rady projekt z nějakých (mě neznámých) důvodů nelíbil.

V roce 2009 jsi stál u zrodu nymburské organizace TOP 09 a v podstatě jsi i jejím dvorním fotografem, po úspěchu v parlamentních volbách má TOP 09 nakročeno i k úspěchu v komunálních volbách. Čím bys začal?

V tuto chvíli (stále jako běžný občan, který není schopen se dostat k zásadním informacím o fungování a spravování města) asi tím, že by Radnice měla být opravdu transparentní. Měla by tu být pro lidi, měla by odpovídat na jejich dotazy. Doufejme, že se tohle brzy změní k lepšímu. A určitě bych se rád podílel na vytvoření (konečně) atmosféry spolupráce, vzájemné pomoci a tahu na jednu branku, protože by nám všem mělo jít o jedno – o postupně se zlepšující a zkvalitňující úroveň města a to ne jen pro někoho ale pro všechny.

Děkuji za rozhovor
PhDr. Pavel Fojtík

Chcete ZNÁT nejnovější TOP zprávy?
odebírejte náš
newsletter
TOP 09
Děkujeme