Privatizace péče o ohrožené děti

16. 5. 2018

V poslední době sílí tlak na rušení kojeneckých ústavů a dětských center. Ti, kteří ho vyvíjejí, se opírají o informace předkládané veřejnosti britskou nevládní organizací Lumos. Její čísla však nedávají věrný obraz toho, jaká je skutečně situace ohrožených dětí v Česku. Právě proto v minulém volebním období žádala pracovní skupina pro náhradní rodinnou péči, která vznikla v Poslanecké sněmovně a jejíž závěry opakovaně akceptoval výbor pro sociální politiku PSP ČR, po ministerstvu práce oficiální statistiky s garancí státu.

            Požadovaná čísla se přitom nemohou omezit jen na popsání stávajícího stavu – takové statistiky jsou tupé – amusí monitorovat pohyb dětí v systému. Tedy dát jasný obrázek o tom, co se s dětmi po prvotní pomoci dál děje. Jedině na jejich základě lze připravit skutečně koncepční řešení dalšího vývoje péče o ohrožené děti. Ministerstvo práce a sociálních věcí ale takové komplexní statistiky nikdy nedoložilo.

            Čísla, kterými Lumos například demonstruje nepotřebnost kojeneckých ústavů, ve skutečnosti dokládají jen to, že současný systém péče o ohrožené děti prostřednictvím tzv. dětských center (dnes už klasické kojenecké ústavy nemáme, zařízení se transformují sama na základě aktuální legislativy) je kvalitní a dobrý. Tedy pokud si ho hrubými a neodbornými nátlakovými akcemi s využitím propagandy nenecháme nadobro zničit. Čísla jasně ukazují, že tato dětská centra poskytují širokou paletu služeb pro ohrožené děti, mnohdy i pro sourozenecké skupiny a rodiny. Pomáhají tak v souladu s nejlepším zájmem dítěte navzdory mediální dehonestaci pracovníků těchto center. A mnohdy dochází k mediální dehonestaci samotných dětí některými samozvanými rádobyodborníky, což je mimořádně odporné.

 Stát nesmí ztratit kontrolu

 Klíčovým problémem je nedostatek dlouhodobých pěstounů. Z registrů vyplývá, že pro obrovský počet dětí – ročně jde až o 5500 dětí, které by potřebovaly náhradní péči – dostatek pěstounů prostě nemáme. A těch, kteří by byli ochotni přijmout dítě se zdravotním postižením či dítě romské, je opravdu jen zlomek: 11, resp. 13.

            Kde tyto děti tedy jsou, když Lumos vzbuzuje dojem, že ústavy zejí prázdnotou? Odpověď je varující. Podle informací, které mám od orgánů sociálně-právní ochrany dětí a od opatrovnických soudů, je vyvíjen enormní tlak na zodpovědné pracovníky, aby neposílali děti do dětských center. Děti jsou buďto ponechány v naprosto nevhodných podmínkách týrané nebo jsou do takových podmínek zcela proti zdravému rozumu a svědomí umisťovány. Jsou ohroženy na zdraví i na životě, tragické případy jsou již zde – viz tetou mimořádně krutě ubitá Janička. Nebo Kája, po naprosto nesprávném umístění do pěstounské péče na přechodnou dobu nabídnut Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí do Švédska. Švédové ho odmítli, a tak skončil natrvalo v dětském domově – který ovšem budeme rušit, ne? Chlapec má tři roky, a pokud si zákonem – i takové totalitní nápady se ozývají – zakážeme nejmenší děti umisťovat do ústavní péče, kam tedy půjde, když ho nikdo nechce?

            V souladu s Úmluvou o právech dítěte a na ni navazující směrnicí OSN z roku 2011 je pro ohrožené děti zapotřebí nalézt vždy individuálně takové řešení, které mu zajistí co nejlepší další vývoj ve stabilním prostředí. Takovým stabilním řešením určitě není široce propagovaná pěstounská péče na přechodnou dobu, určitě ne podle šablony pro všechny děti.

            Nedávno jsem v konkurenčním médiu četla, že zákon o sociálně-právní ochraně dětí zakotvující tento typ péče v roce 2012 prosadil osvícený úředník ministerstva Miloslav Macela. Tedy stejný úředník, který byl již tehdy současně školitelem tzv. doprovodných organizací, jež získávají díky tomuto zákonu stovky milionů korun na svá školení různé kvality. Tyto organizace – a je jich skutečně spousta – by podle názoru odborníků, například Českomoravské psychologické společnosti, měly být akreditovány, aby byla zajištěna kvalita školení a pěstouni nedostávali zmatené a protichůdné informace. Pěstouni na přechodnou dobu by pak mohli být zaměstnanci dětských center, stejně jako na Slovensku.

            A především je třeba čelit stavu, kdy politiku státu diktují některé vybrané nevládní organizace, inspirované často praxí v zemích, jako je Velká Británie nebo Norsko, které jsou opakovaně terčem kritiky mezinárodních institucí, například Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Tímto se jen pod rouškou dobra nakročuje k privatizaci péče o ohrožené děti. A privatizace znamená v tomto případě ztrátu kontroly nad pomocí ohroženým dětem a možnost praxe, která může být pro děti velmi zlá.

            Právě o tom chtějí vést odborníci z praxe debatu s ministerstvem práce a sociálních věcí, a proto se na ně obrátili i oficiálním dopisem. Zatím se ale dobývají do zavřených dveří.

Zdroj:   Lidové noviny,  2.5.2018 

Štítky
Osobnosti: Jitka Chalánková
Chcete ZNÁT nejnovější TOP zprávy?
odebírejte náš
newsletter
TOP 09
Děkujeme