Ostravská ghetta nevyřeší letenky do Kanady, ale aljašská zkušenost

Zamyšlení lídra TOP 09 Mariánské Hory Michala Zaydlara

3. 10. 2014

Je situace lidí v sociálně vyloučených lokalitách opravdu tak neřešitelná, jak lze odvozovat z dlouhodobé neschopnosti radnic tento problém jakkoli účinně řešit ? V Mariánských Horách a Hulvákách se vedle problémů s hazardem, drogami a bezdomovectvím jedná o nejpalčivější potíž. Starostkou navrhovaná řešení, jako je přestěhování všech obyvatel vyloučených lokalit do Bedřišky a její oplocení, či návrh na zaplacení letenek do Kanady, jsou pouze přesouváním problému, nikoli však jeho řešením.

Když jsem pracoval jako ředitel výroby v továrně na Aljašce v eskymácké vesnici Togiak, musel jsem vedle jiných úkolů zaměstnat minimálně 50% místních obyvatel. Tedy eskymáků, jejichž společenská situace a s ní související návyky jsou velmi podobné lidem z vyloučených sociálních skupin, jak je známe u nás. Místní obyvatelé Aljašky dostávají od státu automaticky každý měsíc dotaci na život, výstavba jejich domů je z velké části financována státem a v případě, že jejich obce potřebují například zateplit domy, často stačí zažádat o materiál a ten je jim bezplatně dodán. S takovou podporou státu se ale většině z nich nevyplatí pracovat, a tak již po školách zůstávají doma, aniž by si v zaměstnání pěstovali pracovní návyky a smysl pro zodpovědnost.

Během prvního roku mého působení v Togiaku přijelo pracovat přibližně 40 studentů z Česka a Slovenska a dalších 40 zaměstnanců jsem přijal z řad místního obyvatelstva. Výsledek byl katastrofický. Alespoň jednou se do práce dostavilo pouze 30 místních, pravidelněji docházelo 20 a i ti většinou během práce po opakovaných výmluvách odcházeli domů. Situace byla o to komplikovanější, že Togiak je zcela odříznut od civilizace a nebylo prakticky možné vyhledat nové zaměstnance odjinud.

Museli jsme tedy pracovat s těmi zaměstnanci, které jsme měli. Snažili jsme se je naučit docházet do práce pravidelně a včas a vzbudit v nich takový pocit, aby je práce bavila. Neustále a dokola jsme jim museli opakovat, co a jak mají dělat, pravidelně jim telefonovali domů, že na druhý den se bude zase pracovat, ty svědomitější z nich jsme odměňovali, aby ostatní jasně viděli, že má smysl se snažit. Nebylo to jednoduché. Pracovní skupiny jsme vytvořili tak, aby byly vyvážené a skládaly se jak z místních, tak ze studentů z Evropy, kteří byli naopak velmi snaživí. Tím získali místní obyvatelé možnost vidět zapálené pracovníky, spolupracovat s nimi, a to nutilo podávat lepší výkony také je.

Na konci sezóny jsme zjistili, že můžeme počítat s deseti místními zaměstnanci, na které bylo spolehnutí a podávali v práci mnohem lepší výkony než na začátku. Práce je začala zajímat a často dokonce sami přicházeli s nejrůznějšími zlepšeními. Zároveň však také příznivě působili na své spoluobčany z řad eskymáků, kteří si díky nim začínali uvědovat, že je Evropané nepřišli do jejich vesnice „vykořisťovat“, ale přinášejí jim možnost zajímavého zaměstnání se všemi pozitivy, které zajímavá práce skýtá.

Další sezónu jsme pak znovu najali 40 místních zaměstnanců a s úlevou zjistili, že situace je mnohem lepší než před rokem. Celá desítka zaměstnanců, která s námi prošla celou minulou sezónu, se nejen vrátila, ale přivedla s sebou dokonce své kamarády a známé. Samozřejmě, že během celé sezóny nebylo vše bez problémů, ale na jejím konci už bylo opět jasné, že pracovníků nám chodí do

práce dvojnásobně více a je na ně mnohem větší spoleh než rok předtím. Už jsme se spolehnout na přibližně 22 lidí.

I když jsem se na třetím roku chodu továrny už nepodílel, protože mě život zavál jinam, velmi mě potěšilo, když mě mí přátelé informovali, že spolupráce s místní komunitou a její pracovní návyky zase postoupily o stupínek výš.

I díky těmto zkušenostem jsem hluboce přesvědčen, že lidé, kteří po generace přežívají na okraji společnosti a jejich život je dotován státem, se mohou sociálně pozvednout a zařadit mezi produktivní spoluobčany. Jde o to začít pracovat, vzdělávat se, ale nikoli proto, že někdo na radnici zavedl krátkodobé opatření, které skončí tak rychle jak začalo, ale především kvůli sobě.

Je hloupost zakládat pracovní skupiny čistě z řad takových obyvatel, jako je tomu nyní. Řešením jsou vyvážené pracovní skupiny, kde lidé s přirozenými pracovními návyky inspirují ty, kteří je nemají. Vhodné je samozřejmě využít k podpoře takovýchto projektů a motivaci zaměstnavatelů evropské prostředky, které jsou České republice, jako čistému příjemci evropských peněz, zatím ještě stále dostupné. Je to běh na dlouhou trať a projekt na několik generací.

Velmi mě proto zarazilo a zklamalo, jakým způsobem se k využívání prostředků pro řešení situace vyloučených skupin staví například právě starostka Mariánských Hor a Hulvák Liana Janáčková, která v předvolební diskuzi v České televizi doslova uvedla, že by tyto peníze vrátila EU. Je tak bohužel zřejmé, že současné vedení radnice nevidí dále než v horizontu jednoho volebního období a tak v Ostravě i dále porostou vyloučené zóny jako houby po dešti, budou se rozrůstat a problémy v nich se stupňovat. Jaké bude mít tento vývoj důsledky pro kvalitu života v Ostravě a její prestiž jako města, není potřeba složitě domýšlet.

Michal Zaydlar

Lídr TOP 09 v Mariánských Horách a Hulvákách

Copyright © 2009-2018  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

nEUhneme
Jiří Pospíšil:Jsme jediná pravicová proevropská strana.
Děkujeme