Svoboda slova, kterou máme, má jednu nespornou výhodu. Lidé - zejména extroverti - mají možnost ukázat, co v nich vězí, obrazně řečeno se v přímém přenosu svými výroky a názory "svléknou až do naha". Kupodivu často již nemají tu odvahu se ke svým názorům podepsat, takže se v internetových diskuzích hádá kdosi pod přezdívkou "Všeználek" s jiným pod přezdívkou "Alibaba" a ostatním tak sdělují své názory, aby přitom zůstali v anonymitě.
Je to často pestrá směsice výroků, tzv. hlas lidu, převážně mladších ročníků, kteří noviny nečtou a nejraději by všechny salonní politiky postrašili Kalašnikovem. Starší ročníky, které si už hodně pamatují a něco zažili, se většinou těchto anonymních přestřelek nezúčastňují, střílení do vzduchu a srocování různých pouličních "bojůvek" jim ale mnohé - historicky vzato - připomíná.
Samozřejmě, že pan Šafr má v mnohém pravdu. A nic než spojená demokratická Evropa nám z tohoto marazmu nepomůže. Myslím nám, jako malé České republice, národu historicky zmítanému při hrách mocností, národu, který ještě před sto lety svorně řval v protižidovské hysterii a uměl by to dobře na jiné téma opět. Jak pan Šafr píše - Babiš asi nebude to pravé ořechové, co naše země potřebuje, rád se stylizuje do role "lidového miliardáře" a s nemasarykovskou lehkostí a bezstarostností o stát sbírá hlasy zprava i zleva. Na hradě pak národ umístil staršího pána, který se svými sympatiemi k Rusku nikdy netajil, jen žil nějaký čas na chalupě a nyní je jak jsme se učili "reprezentantem našeho státu navenek". Na domácím i zahraničním poli má potřebu "být kontroverzní", potřebu být slyšen ve svých bonmotech a libovat si v jízlivosti bez etických norem. Fyzické a duševní zdraví, které mají být dle WHO v rovnováze, zde křečovitě soupeří o lepší dojem ve světle ramp a družina věrných kývá a plácá se po ramenou, že vše je oukej. A ruka ruku myje - my jsme přece ti kluci, co spolu mluví.
Ale - dokud je svoboda projevu, svoboda sdělovacích prostředků a dokud máme v demokratických volbách možnost ukázat, co v nás - Češích je, potud nemůžeme brečet před vlastním obrazem v zrcadle. Ono totiž národu nelže.
Jan Marušiak, primář cévní chirurgie KNL
