Země má takovou politickou kulturu, jakou si zaslouží. V našem případě to v poslední době znamená hlavně hulvátskou. Jsme všichni opravdu takoví? Proč by to nemohlo vypadat alespoň trochu lépe?
Nejen ČSSD a ODS, ale i další politické strany se dlouhodobě potýkají s personální krizí. Kde brát osobnosti, které se neušpinily v minulém režimu a které se nezapletly do nějaké té korupční aféry současnosti? Tak jsme se od všehoschopných mladých premiérů přes éru nenápadných a šedivých politiků špidlovského typu dostali do aktuálního stavu, kdy stranickou politiku prosazují lídři obklopení bezskrupulózním byznysem, kteří pro nějakou tu nadávku nebo osočení nechodí daleko.
Vystupování většiny českých politiků v poslední době nezapřelo inspiraci totalitním režimem. Ať už to byl již bývalý lídr ODS Mirek Topolánek, kterému občas utekla lehce mrazivá německá fráze o noci dlouhých nožů, případně o tom, že jednou přijde soudný den..., nebo Jiří Paroubek a David Rath, kteří, mají-li šanci, nesmlouvavě v praxi uplatňují ultrapopulistické myšlenky kombinované se strašením a vyvoláváním atmosféry nepřátelství.
Postupné uvolňování jakýchkoliv mravních zásad vedlo tedy k dnešnímu stavu, kdy předvolební kampaň existuje již prakticky jen ve své negativní formě. Vždyť si spočítejte, kolik ve svém okolí uvidíte billboardů, které osočují politické konkurenty. Naši vrcholní politici by se mohli něco přiučit ve Velké Británii. Pokud tam totiž někdo vytiskne leták, billboard nebo prostě jakýkoli materiál s negativním předvolebním sdělením, musí tam být uvedeno, kdo tuto aktivitu inicioval. Voliči si tak můžou udělat následně sami obrázek, který z těch dobráků je větší křivák.
A přitom víme, že to jde i jinak. Nedávno v Británii vyhrála volby po mnoha letech pravicová - Konzervativní strana. Samotná výměna stráží proběhla po anglicku, tedy klidně a s noblesou. Labourista Gordon Brown, dosluhující premiér, se pokusil s liberálními demokraty dojednat pokračování své vlády, ale když to k ničemu nevedlo, jednoduše rezignoval. Následně ihned odjel do Buckinghamského paláce a královně za premiéra doporučil šéfa konzervativců Davida Camerona. Bez plamenných rétorických cvičení prostě uznal porážku. Asi nám to bude znít jako klišé, ale zájmy lidu jsou tam nad zájmy strany nebo hůře, nad osobní ješitností.
Možná je to jen náhoda, ale David Cameron, nový britský premiér, je vzdáleným příbuzným muže jménem Duff Cooper. To byl kdysi jediný kabinetní ministr, který rezignoval z Chamberlainovy vlády na protest proti britskému podpisu Mnichovské dohody, za což mu Edvard Beneš písemně poděkoval. Doufejme, že i my v Česku budeme mít po příštích volbách štěstí na pár podobných politiků jako ve Velké Británii. Raději víc, než míň...
Přijďte k volbám. Každý hlas rozhoduje.
