Pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, nebudu tady mluvit o situaci na Ukrajině, neboť o čem můžu mluvit, je naše chování po anexi části Ukrajiny, útoku na pohraničí Ukrajiny a obsazení této části Ukrajiny ruskými vojsky spojenými s tamními povstalci. To je totiž pravdivá výpověď o tzv. situaci na Ukrajině.
Bylo to řadové vojsko, které dobylo Krym, bylo to řadové vojsko, které teď rozhodlo boj na ukrajinském pohraničí. To nebyli povstalci. Povstalci a rebelové vypadají jinak. To byly disciplinované oddíly vycvičeného řadového vojska. Byli to ruští vojáci ze všech oblastí Ruské federace řízení z ruského vnitrozemí. O tom musíme mluvit, jak se k tomu chováme. Chcete-li je dnes vidět povstalce, typické výjevy jsou řekněme v bojovnících Islámského státu.
Ano, zazněly tady pochyby o působnosti sankcí. Přiznávám, že ty sankce byly bohužel nešťastně dělány po vzoru sankcí proti Íránu, kdy se objevilo nebezpečí, že Írán si vyhotoví jaderné zbraně a rakety. A tak začaly sankce. Každý věděl, že vývoj těchto zbraní bude trvat léta letoucí, a tudíž byl čas zakročit postupnými sankcemi a přimět Írán k jistému ústupu, který teď pozorujeme.
V tomto případě byla situace jiná. Byl zde otevřený útok jedné země na sousedskou evropskou zemi. Tady nebyl čas na pozvolné vstupování. Tam jsme měli ihned co nejrazantněji zasáhnout, aby útočník, agresor, okamžitě pocítil následky svého chování. Bohužel se tak nestalo. Slyším diskuse, kde se vyhýbáme slovům jako válka Ruska proti Ukrajině. Co je to jiného než válka, když vysílám ozbrojené oddíly do sousední země nebo když anektuji její část. Je to podle mého názoru válka. Nic jiného. Ale my si netroufáme o tom mluvit. A tudíž také bylo naše chování bohužel v této situaci poněkud nešťastné. Zpochybnění očividných faktů, ať to bylo ze strany hlavy státu, která vyžadovala další důkazy, když už celý svět viděl fotky, slyšel zajatce, kteří mluvili rusky, rozpoznali nejnovější ruské zbraně atd., ale ještě si vyžadoval důkazy v ruské ingerenci.
Musím taky zmínit náš přístup, přístup země, která zažila a strašně si stěžovala na zradu v roce 1938 a na mlčení světa. Když vnikly 21. srpna 1968 armády Varšavského paktu do Československé republiky, tak jsme si stěžovali, že jsme opuštění. Tentokrát ale, když byla země nám spřátelená (nedaleká Ukrajina) přepadena, hlavní byla starost, jestli náhodou při sankcích neutrpíme. Ano, budeme asi také jisté ztráty zaznamenávat. Válka vždycky vyžaduje oběti a toto je válka, kterou vedlo Rusko nejen proti Ukrajině, nýbrž ve skutečnosti proti celé Evropě, neboť co byla příčina ruského tažení na Ukrajinu? Že se Ukrajina odvážila přistoupit na asociační dohodu s Evropskou unií a tím se vymanit z ruské suverenity. Považuji to z naší strany, která tolik zažila, opravdu za smutný postup. Před 75 lety napsal veliký český básník verš "zvoní, zvoní zrady zvon". Přiznávám, že u nás to nebyl zvon, u nás to bylo jenom cinkání, nikoliv ale klíčů z Václavského náměstí, nýbrž takového zvonečku zrady. Jenom zpochybníme naši účast. Ať nám proboha nikdo nevyčítá, že jsme si snad troufali obrátit se proti velkému gosudarovi. Ale jenom, když jsme si jisti, že jsme úplně zajištěni ostatními evropskými státy, tak potom souhlasíme, místo abychom jako stát a republika se zkušenostmi, které máme z minulosti, byli v přední řadě těch, kteří bojují proti agresi.
Pánové, nejsme tak veliký stát, aby slova našich státníků a politiků napáchalo velikou škodu. Bohudíky jsme na to příliš malý stát. Ale přiznejme si, že aspoň jsme se pořádně zostudili. Ukrajinci, kteří věřili, že obzvláště Češi se svými zkušenostmi jim budou stát po boku, pochopitelně byli poněkud zklamaní. Údiv v Evropě byl. Připomínám dotaz švédského ministra zahraničí, a kdo Carla Bildta zná, to je jeden z nejuvážlivějších, nejpřemýšlivějších ministrů zahraničí, který v Evropské unii existuje, jestli má naše hlava státu přístup k tajným službám. To všechno nám vyjednalo mizernou pověst. A to popravdě řečeno vyčítám naší vládě a našemu prezidentovi, že v této kritické situaci, kdy bylo útočeno na evropskou mírumilovnou zemi otevřenou agresí, že jsme nenašli jasná, rozhodná slova od začátku a nebyli v čele těch, kteří se této agresi postavili. Je mi líto, že takto musím mluvit o vlastním prezidentovi, o vlastní vládě, ale musím říci, že málokdy jsem se tak styděl jako v posledních týdnech. Děkuji za pozornost.
10. 9. 2014
