Niedermayer: Kdo pomůže Itálii

Itálie je v mediálním kurzu. Ke zprávám o jejím astronomickém dluhu či radikálním počínání nové vlády v otázce migrace se v posledních dnech navíc připojila v Evropě již dlouho nevídaná smrt desítek lidí po pádu dálničního mostu. Velkou pozornost vzbudily před časem i miliardy zaplacené za přestup fotbalisty Ronalda do Juventusu, zejména poté, co viditelně naštvaly dělníky italského Fiatu, nespokojené s nízkými platy.

Celkový příběh automobilové skupiny FCA, kam Fiat patří, ale ukazuje, jak ošidné je podléhat při pohledu na Itálii přílišnému zjednodušování. FCA se daří. Na trh uvedla rovněž technologie, které ostatní přebírají. Nedávno nečekaně zesnulý ředitel Sergio Marchionne uspěl tam, kde si jiní bossové automobilového průmyslu vylámali zuby, tedy na fungujícím propojení evropské firmy (Fiat) s velkým hráčem z Ameriky (Chrysler). Pohled na Itálii jen přes státní dluh ve výši 134 procent HDP (Řecko má přes 170 procent a třetí Portugalsko 131 procent) je zkrátka zavádějící, stejně jako podcenění tohoto stavu.

Italský dluh je nedílně spojen s mizerným výkonem tamní ekonomiky jako celku. Po krizi roku 2008, následném oživení a opětovném poklesu v roce 2012 se růst italského hospodářství pohybuje od roku 2014 stabilně kolem nuly. Nulový růst se pak odráží i v chabé kondici tamních bank a představuje vážné ohrožení italské budoucnosti.

S tím souvisejí i politické potíže. S odkazem na údajně špatnou kondici italských bank blokuje Německo na poli EU dokončení dříve dohodnutého projektu bankovní unie, včetně postupného přechodu na ekonomicky racionální evropské pojištění vkladů.

Nejde o jediný rozpor. Němci a Nizozemci se na rozdíl od Italů snaží brzdit nebo blokovat vznik evropského rozpočtu či rozšíření mandátu záchranného fondu ESM, fungujícího v rámci eurozóny. A i když italský postoj je hnán snahou vyřešit vlastní potíže (prosazení změn by zvětšilo důvěru v italské banky), posílení institucionálních nástrojů a dokončení měnové unie by podle názoru mnoha renomovaných ekonomů pomohly fungování celé Evropské unie a její ekonomiky, italská nespokojenost „s držením diskuse u ledu“ by tedy měla být blízká i nám. 

Říkám opak

Nelze přitom pominout fakt, že Itálie nebyla a není zemí padající do spirály krize. I při stagnaci ekonomiky podíl dluhu na HDP neroste. Ještě důležitější je, že italské firmy jsou s to na trhu uspět. Například stav běžného účtu platební bilance Itálie (tvořeného hlavně vývozem a dovozem zboží či služeb) se přesunul z deficitu 3,4 procenta HDP v roce 2010 do přebytku 2,8 procenta loni, což dává prostor pro zlepšení ekonomiky jako celku (Francie má deficit kolem jednoho procenta, Británie čtyři procenta HDP).

Další spornou oblastí je zahraniční politika, kdy v případě protiruských sankcí by byla Itálie zjevně mnohem „flexibilnější“. A zvláštní kapitolou je samozřejmě migrační krize.

Tento konglomerát problémů zřejmě přispěl ke zrodu dnešní vlády v Římě, která víc než dřív prosazuje v Bruselu vlastní pohled na řešení potíží. Populární ministr vnitra Matteo Salvini nedávno ohledně migrační krize prohlásil: „Když někdo v EU říká, že Italové by nejdříve měli všechno zařídit a pak jim ostatní pomohou, tak já říkám opak. Nejdříve nám pomozte a pak se můžeme bavit o ostatních věcech včetně uprchlíků, bankovní unie, vládního zadlužení a tak dále.“ Ačkoli zní Salviniho slova konfrontačně, nelze jim upřít jisté racio (zvláště když Italové nesou velký podíl nákladů na řešení migrace s jen chabou pomocí ostatních). Euroskeptik v nich uvidí další hřebík do rakve projektu Evropské unie. Eurooptimisté zase ocení notný posun od časů, kdy dnešní vládní politici zvažovali odchod z eurozóny.

Navíc vzrušenou debatu není nutné vnímat jako důkaz rozkolu. Široké partnerství tolika zemí vždy vede k rozdílným pohledům na trable dnešního světa i jejich řešení. Síla EU tkví v tom, že z disharmonie různých domácích postojů vzniká společný postoj, který obvykle představuje nejen fungující kompromis, ale i krok ke skutečnému řešení problémů.

Tahle věc

Zároveň nikdo v EU by neměl trpět pocitem, že ho ostatní opomíjejí. Italové se tak, částečně právem, ale cítí. A chtějí dosáhnout změny. Jak velké a jak radikální, to se teprve ukáže, přitom nejsou vyloučená překvapení. Ministr Salvini v kontextu migrační krize nedávno prohlásil, že „v následujících měsících se rozhodne, zda má Evropa budoucnost ve své současné formě, nebo zda se celá tahle věc stala zbytečnou“. Onou „věcí“ myslel Evropskou unii.

Lze namítnout, že Itálie by byla jednou z hlavních obětí rozpadu či paralýzy EU (stejně tak Česko). Ani to však politikům nebrání, aby ve jménu „malých vítězství“ stabilitu a odolnost Unie testovali. Právě Itálie nabízí možná momentálně nejlepší pohled na to, z jakých postojů se bude dále tvořit fungování společné Evropy.