Moldan: Nesmíme být spokojeni

Katastrofální stav životního prostředí patřil k základním rysům totalitního režimu. Nejhůře zasaženými oblastmi byla všechna velká města v čele s Prahou aOstravou a předevšímúzemí pánevních okresů v severočeském hnědouhelném revíru. Zde se velmi často vyskytovaly smogové situace, kdy při teplotních inverzích kombinace mlhy a jedovatých zplodin chrlených komíny elektráren a továren dusila celý kraj. Koncentrace oxidu siřičitého dosahovala mnohdy dvaceti- až padesátinásobků hygienických norem.

Časté dusivé smogy se objevovaly prakticky ve všech velkýchměstech a průmyslových oblastech Československa, a tak není divu, že byli lidé vůči otázkám životního prostředí velmi citliví. V jednom z prvních průzkumů veřejného mínění z ledna 1990 se ukázalo, že lidé považovali radikální zlepšení ekologické situace za vůbec nejnaléhavější úkol pro vládu, dokonce ještě před jinými nutnými změnami včetně potřeby radikální přestavby ekonomiky.

Všeobecná nálada se úspěšně promítla do široké podpory všech potřebných opatření. Parlamentem hladce prošly zákony, kterými byla zahájena účinná ochrana přírody a ostatních složek životního prostředí. Byly zřízeny důležité instituce včetně Inspekce a Státního fondu životního prostředí. Zároveň se podařilo postupně mobilizovat stále větší objemy finančních zdrojů. Například ČEZ pod tehdejším osvíceným vedením investoval v průběhu 90. let více než 40 miliard korun do odsiřovacích a dalších potřebných zařízení. Výdaje z veřejných a soukromých zdrojů (byly přibližně půl na půl) dosáhly na konci 90. let objemu přes 2,5 procenta HDP, což je přímo světový rekord nebo je mu blízko. Rychlý nástup účinných opatření byl umožněn i systematickou přípravou v rámci Ekologické sekce, která sdružovala odborníky a promýšlela veškeré potřebné kroky k ozdravění prostředí dávno před Listopadem.

Výsledkem bylo masivní zlepšení životního prostředí v průběhu první dekády nového režimu. Zejména se dramaticky zlepšila kvalita ovzduší, například emise oxidu siřičitého – původně vůbec nejnebezpečnější škodliviny – klesly o 85 procent. Situace se zlepšila tak rychle a tak výrazně, že při vyjednávání o vstup do Evropské unie na přelomu tisíciletí nám pracovníci bruselské Komise nevěřili, že se situace mohla tak dramaticky zlepšit.

Životní prostředí se tak výrazně zlepšilo, že lidé nabyli přesvědčení, že je všechno v pořádku. Průzkumy veřejného mínění v poslední době systematicky ukazují, že lidé jsou s životním prostředím, zejména ve svém bezprostředním okolí, v zásadě spokojeni. Vláda se dokázala o situaci postarat, fungují městské a jiné samosprávy, v zásadě je vše v pořádku. Lidé – jak velký rozdíl proti období před Listopadem! – v zásadě soudí, že stav životního prostředí je u nás na takové úrovni, že už víceméně není třeba nic vážného řešit, naopak musíme rychle pokračovat v ekonomickém rozvoji, abychom konečně dostali svou životní úroveň na kýženou úroveň Západu. V životním prostředí tam už v zásadě jsme a „přehnané“ snahy o radikálnější ochranu jsou vnímány jako kontraproduktivní. Ochránci životního prostředí občas dostávají nálepku ekoteroristů, zejména když brání třeba některým trasám dálnic. Že nejde o žádné teroristické akce nebo že se za ochranu prostředí schovávají často zcela jiné zájmy, už se obvykle nevnímá.

Neoprávněné sebeuspokojení Stav našeho životního prostředí však v pořádku zdaleka není, po roce 2000 se situace sice ve většině parametrů postupně lepší, ale velmi pomalu. V některých ukazatelích, jako je například znečištění ovzduší nebezpečnými jemnými prachovými částicemi, se zřejmě dokonce zhoršuje. Ostravsko patří k oblastem s nejvíce znečištěným ovzduším v Evropě, vmíře využití odpadů jsme na tom špatně, stav naší zemědělské krajiny je nedobrý. Neoprávněné sebeuspokojení je jistě jen jednímz důvodů. Přistupuje k tomu nepochybně i to, že zásadního omezení velmi masivního znečištění lze na začátku celého procesu relativně snadno dosáhnout, ale postupně se stává náročnějším odstranit relativně nízkou, avšak stále významnou úroveň znečištění. Bohužel však k tomu přispívají i další faktory, jako je stále – zejména ve srovnání s vyspělou Evropou – nízká úroveň environmentálního uvědomění. Principiální diskuse chybí.

Například v otázce změny klimatu a chápání jejích člověkem vyvolaných příčin patří Česká republika mezi velmi zaostalé země. Tato věc se považuje za vůbec největší hrozbu pro globální životní prostředí. Zatímco jsme mohli být na výkon České republiky v 90. letech hrdi, dnes tomu tak rozhodně není. Nemůžeme se pyšnit ani jinými případy, jako je například ochrana přírody na Šumavě či stav znečištění ovzduší. Situace se jistě nedá vůbec srovnat s tím, co bylo před Listopadem. Avšak ani dnes nemůžeme být spokojeni.

Zásadního omezení velmi masivního znečištění lze zkraje relativně snadno dosáhnout, ale postupně se stává náročnějším odstranit relativně nízkou, avšak stále významnou úroveň znečištění.