Nerad dělám propagaci hloupým myšlenkám a textům, občas ale není vyhnutí. Na blog Karla Fiedlera, poslance a moravskoslezské lídra hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, totiž musím reagovat, což není možné bez odkazu na jeho text.
Blog s názvem Řekli čeští biskupové papeži věci opravdu tak, jak se mají? najdete na adrese http://fiedler.blog.idnes.cz/c/396710/Rekli-cesti-biskupove-papezi-veci-opravdu-tak-jak-se-maji.html.
Pan Fiedler si vzal na mušku téma církevních restitucí. Bohužel to neudělal poprvé. Slovo bohužel se ovšem vztahuje na autora, který se opakovaně usvědčuje z naprostého nepochopení tématu. Jak ale dnes a denně zjišťuji, pan Fiedler není sám, kdo se v této problematice neorientuje – což je jistě vina také dřívější vládní koalice, jejíž součástí jsem byl jako poslanec za TOP 09, která restituce prosadila. Proto využívám každé příležitosti vysvětlit, že církevní restituce nejsou o přesunu majetku k prelátům, jak se snaží tvrdit mnozí populisté, ale především o jednoduchém narovnání křivdy z minulosti a o zajištění rozumného hospodaření s majetkem, který by měl sloužit naopak těm nejpotřebnějším.
V restitucích jde pouze o majetek církví, řádů a náboženských společností registrovaný v pozemkových knihách a zabraný státem po 25. únoru 1948. Jde o tisíce jednotlivých případů, které je třeba vyřešit, většina z nich se týká pozemků, lesů nebo velmi zanedbaných objektů. Některá dobře informovaná média (kým asi?) však pravidelně rozehrávají témata zámků, lázní nebo pražského hradu. Že jsou jejich informace založeny na fámách a polopravdách? To vydavatele příliš nezajímá. Do titulku se taková informace hodí a většinou není, kdo by se soudil.
Dnešní podoba vracení majetku je obdobou restitucí, které naše země poznala zhruba před dvaceti lety. Co stát má, to vrátí, za zbytek zaplatí. Protestoval tehdy někdo proti tomuto principu? Snad jen komunisté… Dnes je proti většina národa. Ne proto, že by lidé rázem změnili své myšlení, důvod je jiný: Mnozí politici jim namlouvají, že finanční vypořádání zruinuje státní kasu. V domě ekonomické krize je tento lživý argument snadno akceptovatelný, zřejmě lépe než ten, že ročně jde jen o necelé dvě desetiny výdajů státního rozpočtu a celý proces bude v budoucnu znamenat konec financování církví státem.
Oproti dřívějším restitucím si téma navrácení církevního majetku politici 20 let přehazovali jako horký brambor. Proč tedy nyní, když je dohoda konečně uzavřena, opět někteří útočí na církev? Nebylo by lepší přiznat si, že se vše mělo férově vyřešit například už v době, kdy klíče od státní kasy držel dnešní premiér, a kdy u nás HDP rostlo o šest procent ročně? Místo toho se náš stát dále zadlužoval ve stamiliardových částkách.
Kdo přesto závidí, že se vrací majetek dříve ukradený, mohl by alespoň myslet racionálně: Jak dokázali mnozí ekonomové i příklady ze zahraničí, stát na celém procesu vydělá. Církev se stane zaměstnavatelem a plátcem daní jako každý jiný podnikatel, navíc vytvoří pracovní místa tam, kde stát nikdy neuspěl, tedy na venkově a v malých městech. Další desítky a stovky milionů budou proudit do stavebnictví, protože velkou část objektů církvím vracíme v opravdu žalostné kondici, která se s původním stavem nedá porovnat.
Na koho nezabírá otázka svědomí ani ekonomické výpočty, ten pochopí církevní restituce až mnohem později. Takto pozdní procitnutí bych ovšem nikomu nepřál, ani panu Fiedlerovi ne. Církev je totiž největším provozovatelem sociálních služeb, domovů pro seniory a hospiců. Je mi hloupé argumentovat tím, že významná část výnosů z restitucí půjde právě na tyto účely. Pro církev je to totiž samozřejmé.
parlamentnilisty.cz, 19. 2. 2014
