Jiří Vorlíček: Budu se o vás starat, i když nebudete nemocní

6. 10. 2010

Prof. MUDr. Jiří Vorlíček, CSc. kandiduje za TOP 09 ve volebním obvodě č.58 - v Brně. Náš přední onkolog mne příjmul přímo na svém pracovišti – v Masarykově onkologickém ústavu, který vede. Na začátku rozhovoru mne upozornil, že pokud mu zazvoní telefon, bude jej muset vzít.

„Mám veřejný mobil a pacienti mi volají poměrně často. Samozřejmě i mimo pracovní dobu. Ale ta práce je i mým koníčkem, takže to není problém.“

Pane Vorlíčku, jak se lékař rozhodne věnovat se onkologii?

U mne byla na začátku spíše náhoda. Samozřejmě každý student medicíny sní o tom, že objeví něco zásadního, udělá pokrok v něčem, co posune historii medicíny a rakovina se samozřejmě nabízí. Ale tak tomu u mne nebylo, já jsem se chtěl zabývat vnitřním lékařstvím a po promoci v roce 1969 mi bylo nabídnuto místo na tehdejším brněnském Onkologickém ústavu (dnes Masarykův onkologický ústav), na interním oddělení. Já jsem to místo přijal, pracoval jsem zde jako začátečník tři roky a sbíral zkušenosti. Pak jsem si udělal atestaci z interního lékařství a při té atestaci mi došlo, že kdybych se vrátil zpátky na onkologický ústav, tak bych sice byl onkologem, ale chyběl by mi širší záběr lékaře internisty. Tehdy přišla možnost jít na II. interní kliniku do Fakultní nemocnice U svaté Anny, kterou jsem přijal. Tam jsem se pak mohl  odborně „rozkošatit“ do šířky. Až poté jsem se zase začal pomalu vracet k onkologii, specializoval se.

Čím se onkologie nejvíce liší od jiných lékařských oborů?

Ničím. Podle mne jsou jen dva lékařské obory, kterým s nadsázkou, kterou si snad jako člen lékařského stavu mohu dovolit, říkám řeznici a práškaři. A onkologie zasahuje do obojího, protože si vyžaduje jak chirurgickou léčbu, tak internistickou léčbu a ještě ozařování. Nemůže to dělat jeden člověk, nemůže dělat chirurgické zákroky, určovat léky, ozařovat. Tyto tři profese se tam uplatňují a doplňují, ale jinak je to medicína jako každá jiná. Je to práce s lidmi, je to o empatii, o slušném zacházení, o hlubokých znalostech, jako všude.

Můžete mi popsat, jak funguje a čím je výjimečný Masarykův onkologický ústav?

Masarykův onkologický ústav je jediné zařízení v České republice, kde je onkologie soustředěna na jednom místě, je to specializovaný ústav. Celkem je u nás 13 Komplexních onkologických center, která jsou umístěna v jednotlivých krajích. Proti nám mají tu nevýhodu, že fungují v rámci velkých špitálů. Tady je vše koncentrováno na jednom místě. Obdobně to funguje i v jiných zemích, existuje dokonce  Sdružení evropských onkologických ústavů, ve kterém také jsme. Za posledních 20 let, kdy už můžeme více cestovat, jsem měl možnost vidět taková pracoviště v Paříži, Bruselu, Miláně i jinde a dává to určitou výhodu toho komplexního pohledu. Na Masarykově onkologickém ústavu není  jen hematoonkologie, která je ve Fakultní nemocnici v Bohunicích.

Tam jste ale také působil, že?

Ano, Interní hematoonkologickou kliniku jsem v roce 1989  založil a dvacet let ji vedl. Potom mne ministr Julínek přesadil sem, a protože já dělám všechno rád, tak jsem si řekl, proč ne. Když jsem  na Masarykově onkologickém ústavu  kdysi začínal, tak proč tu neskončit.

Vy jste také průkopníkem paliativní medicíny u nás, můžete nám tento obor trochu přiblížit?

Paliativní medicína je jedna z mých odborných „lásek“. Je to termín, který byl před rokem 1989 u nás neznámý. Přinesli jej do České republiky dva lidé, jedním byla paní doktorka Svatošová, matka českých hospiců a druhým jsem byl já. Paliativní medicína se zabývá lidmi, kteří nemohou být vyléčeni a jejich pravděpodobná doba života je krátká, řádově spíše v měsících, než v letech. Paliativní medicína se týká především onkologie, protože pacient onkologický, kterého se nepodaří vyléčit, se dostane do fáze, kdy má před sebou relativně krátkou dobu života. V tu chvíli je potřeba se o něho starat a léčit jej prostě jinak. Tam pak není léčba zaměřena na chorobu, ale je to léčba zaměřená na obtíže. Aby dožil důstojně s co nejmenšími komplikacemi. Pojem hospiců, které by takto pracovaly, u nás neexistoval. První založila paní doktorka Svatošová, pak ještě pomáhala s rozjezdem dalších, dnes je jich u nás asi čtrnáct. Napsali jsme spolu s paní doktorkou a s dalšími kolegy na toto téma také první českou učebnici Paliativní medicína. Tohle téma by bylo na samostatný velký rozhovor.

Proč jste se vy sám začal paliativní medicínou zabývat?

Já jsem se k ní dostal tak, že když jsem založil kliniku, začali jsme pracovat s velkým počtem pacientů s lymomy a leukémiemi.  Zjistil jsem, že část těch lidí vyléčíme, ale část lidí, která se nevyléčí, se v systému někam „propadne“, nikdo se o ně nestará a oni někde nějak zemřou. Takže jsme se o to začali zajímat a zjistili jsme, že ve světě je to jinak.

Jaká je vůbec podle vás úroveň českého zdravotnictví?

Evropská. A pokud je evropská, tak je i světová. Víte, já jsem měl možnost prostřednictvím odborných stáží, kongresů a podobně poměrně podrobně poznat i zdravotnictví v USA.  Americká medicína, tedy i americká onkologie, je světovou špičkou v určitých konkrétních centrech – zdravotnických zařízeních. Ovšem úroveň medicíny mimo tato centra je taková, že našim lidem by se asi nezdála úplně v pořádku. A pokud srovnávám v rámci našeho kontinentu, tak úroveň české onkologie v posledních letech je srovnatelná se zakládajícími zeměmi EU. Je ale potřeba udělat ještě  mnoho systémových změn.

Jakých?

Problémem je například to, že se po roce 1989 nic neudělalo s praktickými lékaři. Praktičtí lékaři měli dostat status, který mají v západní Evropě, kde dělají podstatně více zákroků, mají větší práva i povinnosti a to přispívá k lepšímu fungování celého systému. U nás se jde s každou „drobností“ k odbornému lékaři a ten pak nemá čas na jiné případy. Na tom pak celý systém hodně vázne, myslím, že v této oblasti jsme hodně dlužní. Také u nás stále leží více lidí na lůžku, než je zvykem jinde. Více věcí lze řešit ambulantně. Ale to se postupně vyvíjí.

Lze to uplatnit i v onkologii?

Onkologie je opravdu dnes dominantně ambulantní. Jsou stacionáře, a  ozařování se velmi často  řeší ambulantně. Viděli jsme v západní Evropě, že vedle každého onkologického ústavu je jednoduchý hotel, lidé tam bydlí a chodí na ozařování, které trvá dvacet minut denně a jinak fungují maximálně normálně, jak je možné. Je ještě stále hodně věcí ve zdravotnictví, které lze zefektivnit.

Myslíte, že ministr zdravotnictví za TOP 09 MUDr. Leoš Heger má šanci tyto věci prosadit?

Já ho znám třicet let. Velmi úspěšně řídil nemocnici v Hradci Králové, je to velmi schopný manažer, je to slušný člověk, je to přemýšlivý člověk, kterému jde o věc. Když jsem ho viděl nedávno v televizi, tak on odpovídal před celým národem na všechny otázky stejně, jako jsme se o tom spolu bavili mezi sebou o pár hodin dříve. Říká na rovinu svou pravdu, která je i mou pravdou, ale já bych nechtěl být na jeho místě ani náhodou. Takže takto – jsem rád, že tam je, jsem z toho lehce nadšený, ale mám o něj strach.

Souběžně s lékařskou praxí se věnujete také vzdělávání nových lékařů. Jaký je aktuální zájem mladých lidí o studium lékařství? Jaký je zájem o studium onkologie?

Šest let jsem byl děkanem lékařské fakulty a stále jsem samozřejmě profesorem. Onkologie se nestuduje samostatně, pro tu se člověk rozhoduje až po skončení studia, samozřejmě se může o ni zajímat a může chodit na nějaké stáže a podobně. Obecně je zájem o medicínu pořád relativně velký, na fakultě učíme minimálně dvojnásobek lidí, než jsme učili v roce 1989. Stále je to výběrová fakulta, kde zdaleka nepřijmeme všechny, kdo se přihlásí. V poslední době ten zájem mírně klesl, asi pod tím dojmem, jak se lidem tluče do hlavy, že doktoři mají malé platy. To je také na samostatné povídání, zda jsou lékaři přiměřeně ohodnoceni.

Mohu se Vás zeptat, proč jste se rozhodl kandidovat do Senátu?

Víte, já jsem osm let přednosta České onkologické společnosti, což se mimo jiné vyznačuje tím, že stále bojuji o peníze s plátci péče – zdravotními pojišťovnami. Stále také bojuji o nějaké koncepční věci. Bojuji je možná silné slovo, ale jednám, dohaduji se, domlouvám se, snažím se. Často narážím na politiky, na jejich pochopení, nepochopení, lhostejnost anebo naopak zájem. Já jsem opakovaně přednášel v Senátu, v Poslanecké Sněmovně o tom, jaké jsou problémy v české onkologii, jaké jsou problémy v léčbě bolesti, co to je paliativní medicína. To jsme všechno za těch dvacet let udělali. Prostě mne teď napadlo, že by bylo hezké na konci kariéry zkusit, jestli jde něco pro to udělat z té druhé strany. Já přesně vím, co může Senát, ale vím také, že člověk, když se stane politikem, senátorem, tak má jakousi prestiž a když bude nějakou myšlenku prosazovat, tak se prosadí lépe. Ne proto, že sedím v Senátu, ale že mám za sebou jakousi odbornou minulost a k tomu teď mám jakousi politickou možnost.

Jak jsem pochopil, vašim největším koníčkem je vaše práce, tím druhým je české a slovenské výtvarné umění druhé poloviny dvacátých let. Můžete mi k tomu něco říci?

Abyste si nemyslel, že jsem nějaký odborník, já k tomu mám vztah jako k ženám. Mám je rád a nerozumím jim. Nejsem o tom schopen udělat teoretickou přednášku a všechno, co jsme si se ženou za 35 let koupili, jsme si koupili proto, že jsme k tomu získali nějaký vztah. Nebo se nám to prostě líbilo. Za komunismu jsme chodili po ateliérech, znali jsme se se všemi mladými výtvarníky, jenom jsme zestárli a část z nich je teď velmi slavná. Což je příjemné, ale dneska zas na ten koníček není čas. Pořád ještě chodíme na výstavy, občas jdeme do nějakého ateliéru, ale už to není jako dřív.

Můžete jmenovat nějaké své oblíbené autory?

Je to třeba Jiří Sopko, bývalý rektor AVU, kterého jsem poznal, když maloval na půdě, kde lítali holubi a „srali“ mu na obrazy. Nesmírně jsem měl rád paní Janouškovou i jejího manžela, máme sochy i koláže od obou. Mám velice rád Dalibora Chatrného z Brna, který je pro mne asi v současné době nejvýznamnějším žijícím výtvarníkem v Brně. Z historie mám velice rád Skupinu 42. Ze slovenských autorů musím jmenovat sochaře  Josefa Jankoviče, který má i nádhernou sochu v Univerzitním kampusu Masarykovy univerzity.

Mohu se zeptat, jak se k vašemu politickému angažmá staví vaše rodina?

Moje žena, když jsem to s ní probral a vysvětlil jí svou motivaci, tak s tím souhlasila a podporuje mne. Ale moje žena mne podporuje celý život ve všem, co dělám a já jsem zvyklý s ní podstatné věci konzultovat. Mým dvěma dcerám je to myslím docela jedno a má tři vnoučata to zaujalo, protože jsem jim musel vysvětlit, co to je senát a co to je parlament a co to je moc výkonná  a podobně. Takže jsem jim udělal takovou edukační přednášku, která je bavila. A pak na to, myslím, velmi rychle a úspěšně zapomněla.

ŠTÍTKY

Volby:
2010 senát - 58 - Brno-město: Jiří Vorlíček
TOP 09 Facebook Twitter YouTube Instagram

KONTAKTUJTE NÁS

CELOSTÁTNÍ KANCELÁŘ TOP 09

Opletalova 1603/57
110 00 Praha 1

info@top09.cz
ID datové schránky: 86ttzqc
telefon: 255 790 999

 

TISKOVÉ ODDĚLENÍ

Vladan Vaněk

tiskový mluvčí

Vladan.Vanek@top09.cz

tel.: 255 790 951

mob.: 608 165 679

REGISTRACE PRO NOVINÁŘE

PODPOŘTE NÁS

JAK FINANČNĚ
PODPOŘIT TOP 09?

 

TRANSPARENTNÍ ÚČET
TOP 09 PRO DARY

 

FAKTURAČNÍ ÚDAJE
A BANKOVNÍ SPOJENÍ

IČ: 71339728
DIČ: CZ71339728
(nejsme plátci DPH)
č. účtu: 10909090 / 5500

Váš názor

Copyright © 2009-2020  TOP 09  |  Všechna práva vyhrazena

Nastavení cookies |  Osobní údaje |  Informace o webu |  Mapa stránek

Karel Schwarzenberg:Za demokracii a svobodu musí bojovat každá generace.
Děkujeme