Narodil se 5. 3. 1965 v Jablonci nad Nisou, kde dosud žije. Zde také v letech 1979-1983 studoval gymnázium. Poté nastoupil na ČVUT v Praze, kde vystudoval obor technická kybernetika. Do roku 1993 působil jako výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu energetickém. Od roku 1992 působil v hospodářské komoře, v letech 2002-2008 byl prezidentem Hospodářské komory ČR. Mezi lety 2004 a 2008 byl členem řídící rady evropského sdružení obchodních komor Eurochambres. Roku 2005 se stal členem Národní diskusní skupiny pro daně a také členem správní rady Technické univerzity Liberec. Byl jedním z iniciátorů vzniku Rady pro rozvoj podnikatelského prostředí a Hospodářské rady vlády, v obou poradních orgánech byl členem. V roce 2008 byl jmenován čestným prezidentem Hospodářské komory ČR a téhož roku se stal předsedou Národního výboru Mezinárodní obchodní komory v ČR. Až do vzniku TOP 09 nebyl Jaromír Drábek nikdy členem žádné politické strany. Nyní je místopředsedou TOP 09 a lídrem v Ústeckém kraji.
Základním problémem České republiky v dnešní době je to, jak já to hodnotím, že vrcholoví politici ztratili pocit celospolečenské odpovědnosti. Ono to zní možná vyhroceně, ale já to tak cítím. Když se podíváme na to, co se děje před každými volbami, když se podíváme na to, o jaké položky se překřikují poslanci v poslanecké sněmovně, když se podíváme na to, jak roste zadlužení našeho státu a kolik vlastně každý z nás dnes v přepočtu na státní dluh dluží, tak se stát chová mnohem nezodpovědněji než běžná rodina nebo firma. To je v současné době největší handicap České republiky.
Jestli je politika hra? Na tohle neumím odpovědět, protože díky tomu, že jsem vystudoval kybernetiku, tak teorie hry je jednou ze základů v této oblasti. Takže já slovo hra nevnímám jako něco pejorativního nebo něco dětského, já to vnímám jako způsob, jak modelovat chování lidí. Takže asi nejsem vhodným adresátem na tuto otázku. Ano, z pohledu čistě profesního, z pohledu kybernetika a politika, to jednoznačně hra je. Bohužel v řadě případů naprosto odpovídající teoretickým poučkám.
A to, že v řadě případů chování není určováno celospolečenským prospěchem, ale v řadě případů je určováno nějakými krátkodobými cíli, okrajovými podmínkami, tím, jak se chovají ostatní hráči. To je skutečně v teorii her bráno jako základní hráčské předpoklady.
Na klavír a na kytaru. Klavír byl za našich mladých let první nástroj, na který nás rodiče dávali do lidové školy umění. A kytara pak přišla ve 14 - 15 letech, kdy jsem jako kluk chtěl hrát na něco jiného, na něco, co se dá nosit, s čím se dá jít k ohni.
Moje žena také hraje na klavír a na kytaru, takže v tom jsme se sešli a docela jsme si v tom rozuměli. Děti, jak jsme měli nejdříve dceru a potom syna, tak to asi trochu okoukali. Dcera začala zpívat a hrát na různé nástroje. Dnes hraje na řadu nástrojů, ať už dechových nebo strunných. Postupně pak spolu děti začaly hrát a jezdit spolu po různých folkových soutěžích. Kromě toho má ale každé z nich své vlastní aktivity v různých souborech. Syn například teď v poslední době hraje v takzvaném euroorchestru, což je uskupení Němců, Poláků a Čechů, které připravuje různá vystoupení ať už z oblasti klasiky, nebo z oblasti moderních žánrů.
Určitě ano. A myslím si, že to tak má být. Samozřejmě, že jsem vždycky rád, když se jim podaří dosáhnout nějakého úspěchu, když se jim něco povede.
To se musíte zeptat jich. Ale jinak jsem se vždycky snažil, abych své děti naučil zodpovědnosti k sobě. Aby si dokázaly, byť třeba byly ještě poměrně v mladém věku, o co nejvíce věcech rozhodnout samy. Abychom dokázali o těch rozhodnutích diskutovat, aby měly pocit a aby to tak skutečně bylo, že o těch věcech, o kterých mohly a bylo to přiměřené jejich věku, aby si rozhodovaly sami.
Ostatní říkají, že ano. Já si to moc nemyslím a možná, že vám to moje děti potvrdí. Dokonce si myslím, že ani moje děti si to úplně nemyslí, že bych byl nějak nadmíru přísný, spíš důsledný, a to jsem vždycky chtěl být, protože já to trochu odlišuji. Přísnost je pro mě slovo, které označuje zbytečné omezování toho druhého, kdežto důslednost znamená, a to platí ať v rodinných či pracovních vztazích, že když se něco dohodne, tak to prostě platí.
Stejně tak jako ve vztahu k manželce, tak i u mých dětí je to rozdělené v tom, že můj syn se o politiku velmi zajímá a velmi výrazně to podporuje a velmi lituje, že mu ještě není osmnáct, takže se do toho ještě nemůže sám aktivně zapojit. Moje dcera je naopak takového toho lidského uvažování, takže říká ano, já to respektuji, já tomu fandím, ale nechtěj po mně, abych to nějak moc hodnotila. A stejným způsobem k tomu přistupuje moje manželka.
Tak nějak jsem to chtěl naznačit. Určitě často se synem diskutujeme o záležitostech, které se týkají politiky, a nemyslím si, že by to byla jednostranná komunikace. On ve svých šestnácti letech, necelých sedmnácti, má celkem jasně vytříbené názory. Je vidět, že o těchto politických záležitostech se svými spolužáky velmi diskutují a i pro mě je to celkem inspirativní.
Mladá generace mnohem méně rozumí takovým těm pragmatickým postojům nebo pragmatickým činům v politice, ale na druhou stranu zase mnohem více hodnotí toho člověka z pohledu jeho integrity. Tím, že nemá tolik zkušeností z praktického života, je mnohem více zaměřená na to, co ten člověk prezentuje a jak to prezentuje. Protože oni jsou zvyklí, a to je zajímavé, také jsou určitým způsobem profesně postiženi tím, jak po nich neustále ve škole chtějí, aby něco konfrontovali, posuzovali, argumentovali, tak oni toho člověka posuzují i z tohoto pohledu. To znamená, že oni na tom politikovi sledují, co říká, jestli to říká stále stejným způsobem, myslím tím argumentačně stejným způsobem, jak se dokáže vyrovnat s těmi otázkami, které jsou směřovány k tomu, co on se snaží prosazovat. Takže oni jsou mnohem tvrdší v té integritě politického postoje.
Ideální nedělní odpoledne, to je úplně jednoduché. V řadě případů to tak probíhá. S rodinnou někde venku v přírodě, na pěším výletě, na běžkách, na sjezdovkách, na vodě, na kole, kdekoliv v přírodě.
Tak já jsem odchovaný folkař osmdesátých let, kdy jsme jezdili na Portu, protože se nám tam líbilo prostředí jak lidsky, tak muzikantsky. To je takový můj základ. Samozřejmě hodně na mě mělo vliv to, že jsem hrál na klavír klasiku. Takže pro mě žánr není zas tak důležitý. Jsou sice žánry, které úplně nemusím, ale jinak je to pro mě tak, že v každé hudbě se dá něco najít. Také když se podíváte na můj soubor CD, tak zjistíte, že je to skutečně průřez žánry. A jsem rád, že celá moje rodina k tomu přistupuje podobně.
Já jsem nikdy nebyl nějaký schopný muzikant v tom smyslu, že bych to byl schopný veřejně prezentovat, to určitě ne. Ale je pravda, že doma si rádi zazpíváme, zahrajeme a máme takový rituál, že když se vaří sobotní nebo nedělní oběd, tak někdo z dam vaří, ať už manželka nebo dcera, nebo třeba my se synem, i to se někdy stává, a ti, kdo zrovna nevaří, tak vezmou do ruky nějaký nástroj a všichni hrají a zpívají.
Ne, co se týká hymny např. fotbalového klubu nebo politické strany, tak k tomu já mám hodně negativní postoj. Ty bojové popěvky mi přijdou hodně prvoplánové, za hranicí toho, co já jsem schopen sám pro sebe přijmout. Tím ale neříkám, že fandové fotbalového klubu nemají mít svůj popěvek nebo dokonce i příznivci politické strany mohou mít svůj popěvek, ale není to můj šálek kávy.
Neřekl jsem, že TOP 09 nemá mít charakteristický popěvek nebo písničku. Já ale určitě nebudu ten, který by to vybíral nebo charakterizoval.
