Není těžké si všimnout, že mé jméno není typicky české a ani já sám jsem se nikdy netajil tím, že mé kořeny sahají z poloviny mimo Českou republiku. Vzhledem k tomu, že jsem ale většinu svého života strávil v České republice a považuji ji za svou vlast, nepokládal jsem tuto skutečnost za téma, které by mělo mít vliv na mou kandidaturu do Evropského parlamentu. Bohužel se však v kontextu mého aktivního působení ve veřejném životě začínají čím dál častěji objevovat emotivní až xenofobní reakce na můj původ, a proto bych se k tomuto tématu rád vyjádřil.
Své jméno jsem zdědil po otci, který je původem z Alžírska a do České republiky přijel s cílem vystudovat vysokou školu. To nejcennější, co však s příchodem do Česka získal, bylo seznámení s mojí maminkou, rodilou Českou. Já sám jsem sice strávil část dětství v Alžírsku, ale základní školu jsem již absolvoval v Nížkově, na Vysočině.
Od raného dětství až po dospělost jsem tedy žil v České republice. Tu tak považuji za svou vlast a svůj domov. Vzhledem k nelehkému osudu své české rodiny jsem se vždy aktivně zajímal jak o minulost, tak poučen minulostí i o současnost a budoucnost naší země.
Praděda byl legionářem, který bojoval na ruské frontě a k rodině se vrátil až v roce 1920 na japonské lodi „Ifaly Maru“. Můj dědeček byl totálně nasazen v Rakousku během 2. světové války, za svou rodinou se vrátil až v roce 1945. Ani následující léta však pro něj a ani jeho rodinu nebyla snadná, protože byl kvůli svým názorům pronásledován komunistickým režimem. Jeho děti tak nemohly studovat vysokou školu a dědeček musel překonávat nemalé překážky, aby mohl i nadále hospodařit na svých pozemcích a měl jak uživit svou rodinu.
Vzhledem k tomu, že jsem svému dědečkovi jako dítě často pomáhal na statku s hospodařením a trávil s ním tak spoustu času, podnítil ve mně svým vyprávěním silný zájem o naši vlast. Stejný hodnotový základ mám i od svých rodičů, tedy i od svého otce, který přijal Českou republiku za svůj domov.
Chci vstoupit do rozbouřených politických vod a prosazovat české hodnoty a zájmy v Evropském parlamentu. Vždy se budu snažit vnést odlišný a v mnoha ohledech inovativní pohled mladé generace. Nebudu se bát řešit složité otázky.
S ohledem na můj původ považuji za vhodné se také vyjádřit k diskutovanému zásahu policie v sídle Islámské nadace v Praze. Jednoznačně bychom měli odsoudit obsah knihy „Základy Tauhídu“. Doufám, že se také shodneme, že policie má konat, ať už by knihu vydala islámská, židovská nebo i například vietnamská komunita. To samé dělá vůči pravicovým extrémistům, jako je dělnická strana, atd. Myslím si, že by v tomto policie měla od nás získat jednoznačnou podporu a uznání.
Diskutabilní je pouze načasování zásahu. Podle mého názoru přerušit „bohoslužbu“/modlitbu nebylo v tomto okamžiku nezbytné. To samé si dokážu velmi těžce představit u křesťanské bohoslužby v kostele. Nechť případně přinesou jasné důkazy, že čekání na konec modlitby by snížilo pravděpodobnost zatknutí hlavního aktéra.
