Když se zamyslím nad položenou otázkou, napadnou mne dvě místa charakterizující Prahu 2: Náplavka a Karlovo náměstí. Po Náplavce, která jedním z nejnavštěvovanějších míst, se často řítí bezohlední cyklisté schopní porazit nejen dospělého chodce ale i dítě. Na Karlově náměstí, které je jednou z nejrušnějších dopravních křižovatek, se navzájem blokují či předhánějí bezohlední řidiči schopní porazit cyklistu i chodce. Obě místa spojuje jedna věc a tou je bezohlednost. A právě bezohlednost konkrétních lidí tu na kole, tu v autě vede k pocitu, že za všechno mohou cyklisté i k pocitu, že řidič automobilu je ve městě ztělesněním zla.
Jízda na kole po chodníku je přestupek stejně jako jízda na červenou přes křižovatku. Někdy mám pocit, že se jedná o stejné typy lidí, kteří jednou jedou na kole a jindy zase v autě. Model jejich chování je ale obdobný - okolí je buď nezajímá, nebo zdánlivě zdržuje. Není jich naštěstí většina, ale spíše si pamatujeme potíže a nepříjemnosti než to, že někdo dodržuje pravidla. A nejjednodušší způsob uvažování o problémech je bohužel jejich generalizace a s tím spojený pocit, že všichni řidiči nebo jsou bezohlední a to podle toho, jestli zrovna jedeme autem nebo na kole.
Městská část může pro bezpečnost na ulicích dělat to, k čemu je předurčena, to znamená vynucovat dodržování pravidel a trestání přestupníků. A měla by to dělat vůči všem, kteří porušují pravidla silničního provozu, ať jedou v automobilu, na kole nebo jdou pěšky. Ale to nejpodstatnější pro bezpečnost všech, kteří se po ulicích pohybují, leží na každém z nás. Je to naše osobní zodpovědnost a ohleduplnost k okolí. Abych parafrázoval J. F. Kennedyho: Neptej se, co může městská část udělat pro bezpečnost na ulicích, ptej se, co pro to můžeš udělat Ty.
Mgr. Albert Kubišta
