Hledání vzájemné důvěry: Místní samospráva a neziskové organizace

- druzí na jejich působení pohlížejí z naprosto opačného úhlu, argumentují těžko měřitelnou efektivitou, varují před přílišnou důvěrou, která je v jejich působení vkládána, popřípadě se domnívají, že vykonavatelem cílů těchto sdružení by měl být spíše sám stát, respektive orgány místní samosprávy.

Mým záměrem v tomto článku ovšem není působit v roli soudce a rozhodovat o relevanci tvrzení jednotlivých názorových protipólů. Raději bych se zaměřila pouze na jednu, ovšem velmi důležitou část této problematiky: Vztah neziskových organizací a státní správy:

Nemusíme přitom chodit daleko a hovořit v celorepublikovém či dokonce globálním měřítku. Naopak! Zaměřme se raději na „mikroklima“ našich obcí a měst a rozeberme vztahy těchto organizací, povětšinou občanských sdružení, a místní samosprávy. Právě tato oblast je totiž klíčová.

Zlé časy, kdy jakákoli iniciativa občanů ústící v nezávislé zájmové sdružování byla šmahem označena za „buržoazní přežitek“ jsou již naštěstí za námi. Přesto nelze tvrdit, že by vztahy mezi těmito institucemi vzkvétaly a těšily se vzájemné úctě a důvěře (čest výjimkám). Řeč je především o finančních podporách ze strany měst na chod a akce těchto sdružení. Zde při určitém stupni zobecnění existují v zásadě dva problémy:

Členové městských rad a zastupitelstev buď nevnímají podporu místních organizací jako prioritu, popřípadě dochází k vytváření „vyvolených“ nepočetných skupin, které na svá konta poměrně pravidelně získávají většinu z vyhrazené sumy. Není přitom pravidlem, že význam jejich poslání pro blaho občanů významně převažuje nad ostatními projekty.

Jakým způsobem celý systém funguje: Neziskové organizace hospodaří se svým vlastním rozpočtem, který je především v případě našich menších městských sdružení tvořen dobrovolnými členskými příspěvky, popřípadě dary oblastních mecenášů. Často se proto obrací na orgány místní samosprávy s žádostí o příspěvek na svou činnost. Většina měst pro tento případ každým rokem vyčleňuje ze svého rozpočtu určité procento na tzv. neinvestiční dotace. O jejich přidělení na základě objemu požadované částky poté rozhoduje rada obce (na návrh příslušné komise) resp. zastupitelstvo.

A právě v tomto pojmosloví leží dle mého názoru určitá část problému.

Bohužel přiznejme si, že jsme se naučili vnímat investice v jejich čistě materiálním pojetí. Zjednodušeně řečeno návrat peněžních prostředků, popřípadě jejich zhmotnění do určité exaktní, měřitelné veličiny či údaje. Pokud návrhy na uvolnění financí nesplňují toto kritérium, jsou automaticky označovány za neinvestiční.

Místní sdružení totiž často krom své primární činnosti vytvářejí i určitou „nadhodnotu“. Tímto termínem hovoříme o aspektu čistě duchovním. Přestože se nám obsah činnosti některý „neziskovek“ může jevit podivný (i já jsem během svého života několikrát jen nevěřícně kroutila hlavou) rozhodně bychom neměli paušalizovat a přehlížet jejich vliv na utváření a upevňování místních komunit. Tento aspekt přitom považuji za naprosto klíčový pro vývoj našich měst a zkvalitnění života jejich obyvatel. Ostatně jsou to právě vztahy mezi obyvateli, jejich voluntarismus a odhodlanost vlastními silami realizovat změny v místech svého bydliště, které mozaikovitě skládají celkový obraz ducha daného místa (genius loci). Ostatní aktivity a život města se přitom neodmyslitelně odvíjí od jeho existence či naopak absence.

Spočítejme si například, kolik finančních prostředků je každoročně vynaloženo na propagaci měst, rozvoj místního cestovního ruchu a podnikatelských aktivit. Jedná se o stohy tištěných příruček, letáků, billboardů či webových bannerů, jejichž návratnost je více než spekulativní. Reklama zaměřená na statické objekty může být věcí zajímavou, ale pokud městu chybí určitý živý aspekt, stává se zbytečnou.

Existují-li tedy organizace, které jsou schopny svoji kulturní či sportovní aktivitou přetvářet tuny chladného seskupení stavební hmoty na živoucí místa, která jako magnet vábí nejen samotné obyvatele daných měst, ale i turisty z okolí, místní samospráva by se neměla zdráhat je podpořit.

Jedná se totiž nejen o ekonomičtější a efektivnější řešení, než kdyby města sami tyto činnosti provozovaly, především však tento systém podporuje a rozvíjí kreativitu místních občanů a vede tak k posílení jednoho z nejdůležitějších prvků moderní demokracie – občanské společnosti.

Ovšem existují i místní sdružení, jejichž aktivita není na první pohled ve městě patrná. Jedná se především o organizace, které nabízejí určité poradenské, sociální či asistenční služby, přičemž často nejenom suplují neefektivní státní byrokracii, ale často pracují v oblastech, které místní samospráva nemůže a dle mého názoru by ani neměla obstarávat.

Ať jste již zastánci jakékoli politické strany či názorového proudu, jistě mi dáte za pravdu, že nejefektivnější cesta, jak dospět k řešení problému spočívá v dostatečné podpoře jedinců a organizací, které dané problematice nejen rozumí a jsou s ní blíže svázány, ale jsou ochotni jí věnovat svoji energii a čas.

Toto poměrně známé moudro je odborně nazýváno principem subsidiarity, tedy nalézáním řešení na nejnižší možné úrovni, co nejblíže občanům a nejlépe s jejich přímým zapojením.

To, co naše město a jejich občané potřebují, jsou volené orgány složené z uvědomělých lidí, kteří jsou schopni na tyto otázky nahlížet nikoli čistě ekonomickým prizmatem, ale zařadit je do celkové mozaikového obrazu města. Programy spolupráce státní správy vystupující v roli podporovatele (nikoli „nařizovatele“) a neziskových subjektů již ve světě mnohokrát prokázaly svoji účinnost. Nejedná se přitom pouze o poskytování přímých finančních prostředků, ale i vytváření zázemí pro činnost těchto organizací a spolků (K – centrum). Myslím, že situace, kdy se jejich členové scházejí v nedůstojných podmínkách polorozpadlých podkrovních prostor, sklepů a chátrajících tělocvičen není většině vesnic a menších měst neznámá. I zde je možno nalézt cestu zlepšení vzájemného vztahu.

Místní samospráva a její volené orgány by proto měly při svém rozhodování o případné podpoře neziskových organizací tyto výše zmíněné aspekty přinejmenším uvážit. Velmi často však dochází k opačné situaci, kdy politické elity jakoby nebyly schopny tuto realitu pochopit a reflektovat při svých rozhodnutích. Raději se tedy přizpůsobují modelu, kdy je pravidelně za netransparentních okolností podporováno pouze několik vybraných spolků. Každý z nás již jistě slyšel o působení tzv. émince gris (šedých eminencí), které disponují velmi silným vlivem na přerozdělování této podpory. Často se pak podivujeme, jak je například možné, že místní spolek sportovních volnočasových aktivit pravidelně získává bez větších problémů finanční prostředky, zatímco centrum pro podporu mladých matek s dětmi nebo krizové centrum a linka důvěry či organizace zabývající se prací s narkomany živoří.

Závěrem se nabízí několik naprosto elementárních otázek. Z jakého důvodu orgány místní samosprávy takto jednají? Jakým způsobem je možno dosáhnout změny? Přestože jsem nikdy nebyla zastáncem nalézání jednoduchých příčin a řešení (problémy jsou totiž často mnohem komplexnější, než se na první pohled jeví), domnívám se, že se nebudu mýlit, když řeknu, že dané návrhy některým současným politickým elitám zkrátka nevyhovují. Nerada bych se dopouštěla přílišné generalizace, neboť jistě existují i výjimky, jejichž cti se nechci dotknout. Každopádně faktem zůstává, že aktivní podpora neziskových organizací a místních sdružení pomáhá vytvářet silnější a provázanější komunity, které svým členům nabízejí rozsáhlou možnost seberealizace a jsou nositely již zmíněné „nadhodnoty“. Tento proces pak ve svém důsledku vede k upevňování fungující občanské společnosti, jejímž neodmyslitelným produktem jsou mnohem uvědomělejší občané. Ti ovšem mají zákonitě tendenci si mnohem odpovědněji a kritičtěji vybírat své volené zástupce, což je jev, který se mnoha současným politickým elitám lidově řečeno „nehodí do krámu“ a ohrožuje jejich pohodlný život. Při určité míře nadsázky se tedy dá říci, že mnohým se zkrátka vyplácí míti obec plnou do letargie uvržených občanů.

Náprava této situace není jednoduchá a potrvá ještě mnoho let, než-li budeme schopni dosáhnout opravdu výrazně hmatatelných výsledků. Ačkoli se nám to může příčit, naši volení zástupci jsou odrazem nás samých, neboť jsme to my občané, kteří jsme jim vyjádřili ve volbách svoji důvěru. Cesta ke změně této situace tedy začíná u nás samých a naší ochotě se hlouběji zamýšlet nad významem a dopadem našeho volebního hlasu. Ano, je těžké odhodlat se k volbě neprověřených a dosud nepříliš známých uskupení či osobností. Každý občan si proto zde musí položit otázku, zda-li si přeje kvalitnější společnost ve své obci a ponese tím riziko možného volebního omylu, nebo se raději spokojí se současnou nepříliš vyhovující situací, která v sobě ovšem skýtá jistotu a předpověditelnost.

Petra Kadlečková

Krajská manažerka TOP09KV kraje