Pospíšil: (Ne)činnost ministryně Válkové

Včera uplynul půlrok od jmenování vlády Bohuslava Sobotky. Nabízí se tedy otázka, nakolik byla vláda a její jednotliví členové doposud úspěšní a co ve svých resortech příslušní ministři již stihli udělat. Jako bývalý ministr spravedlnosti bych se proto rád pokusil zhodnotit téměř šestiměsíční působení ministryně spravedlnosti Heleny Válkové.

Musím bohužel konstatovat, že mě dosavadní výkon paní ministryně zklamal, a to se přiznávám, že jsem patřil mezi ty, kteří její jmenování do čela resortu spravedlnosti vítali. Ocenil jsem, že si paní ministryně za svoji první náměstkyni vybrala disidentku a dlouholetou protikorupční aktivistku Hanu Marvanovou, se kterou jsem jako ministr spravedlnosti spolupracoval, a to zejména při odvolávání Vlastimila Rampuly z pozice vrchního státního zástupce v Praze.

V souvislosti s působením paní ministryně Válkové však bohužel zůstalo u pouhých očekávání. Během několika prvních měsíců se totiž ukázalo, že paní ministryně nemá potřebné manažerské schopnosti a nedokáže řídit tým svých nejbližších spolupracovníků, který si sama vybrala. Popravdě nevím, zda se již někdy stalo, aby ministra během půl roku opustily dvě z nejdůležitějších osob jeho nejužšího týmu. Mám na mysli samozřejmě již zmiňovanou první náměstkyni Hanu Marvanovou, která skončila za velmi podivných okolností, a náměstka Pavla Šterna, jenž se loučil poté, co na policii vypověděl, že má značné pochybnosti o transparentnosti veřejné zakázky na elektronické náramky mající za úkol hlídat domácí vězně. Tyto osobní spory měly pochopitelně velmi negativní dopad na fungování resortu, a ačkoli dnes můžeme číst prohlášení nového náměstka Roberta Pelikána, jak je justice v tristním stavu a co všechno je třeba změnit, pravda je taková, že nové vedení resortu za půl roku nepředvedlo snad nic, za co by jej mohl daňový poplatník ocenit.

Hazard se zákoníkem

Snad nejvíce se tato bezradná situace resortu projevuje u nového občanského zákoníku. Od počátku existence Sobotkovy vlády jsme svědky toho, jak koaliční politici haní nový občanský zákoník a kritizují snad každé slovo v něm. Občanský zákoník byl parlamentem přijat za mého působení a já jsem tento krok vždy plně podporoval, stejně tak jsem ale vždy připouštěl, že bude třeba postupně odstranit některé jeho nedostatky, které se projeví a ukážou až v praxi. Ty jsou u takto rozsáhlého a významného právního předpisu naprosto logické a nevyhnula se jim žádná země, která nový kodex občanského práva přijímala.

Velmi mě proto zaskočily aktuální informace v médiích o tom, že na ministerstvu v současnosti zcela chaoticky probíhá příprava velké novely občanského zákoníku, která má být hotova během několika letních týdnů. Novela má být připravována týmem, který se z velké části skládá ze studentů právnické fakulty. Pokud má být občanský zákoník, na kterém pracovaly více než 12 let desítky špičkových českých právníků, „opraven“ během prázdnin, a promiňte mi to, nechci se nikoho dotknout, skupinou studentů, považuji to osobně za ohromný hazard s tímto klíčovým zákonem. Nadto se jedná podle většiny expertů o velmi ukvapený krok. Praxe totiž nebyla schopna dosud identifikovat všechny možné existující problémy. Ostatně sama vládní koalice měla ve svém prohlášení, že nejprve vláda zajistí analýzu uplatňování občanského zákoníku v praxi a až poté připraví z této analýzy vycházející novelu. Nedostatky zákona ovšem analyzovány nebyly, nemohly tak být ani s nikým konzultovány, a paní ministryně dnes pouze přes média utěšuje tvůrce občanského zákoníku profesora Eliáše, aby si nedělal starosti, že oni to „opraví“ dobře.

Nebezpečí zneužití pravomoci

Dalším příkladem špatné práce resortu je příprava nového zákona o státním zastupitelství. Díky půlroční legislativní nečinnosti musela být prodloužena lhůta pro jeho předložení do vlády. Přičemž upozorňuji, že první verze návrhu zákona byla zpracována již v době mého působení na ministerstvu spravedlnosti, to znamená před více než dvěma lety. Původně jsem se domníval, že paní ministryně naváže právě na tyto předchozí nedokončené návrhy a bude chtít prosadit nový zákon o státním zastupitelství, který povede k větší nezávislosti státních zástupců, a eliminuje tak možné zásahy do jejich činnosti, a to jak ze strany jejich nadřízených, tak ze strany politiků.

Zároveň ale zdůrazňuji, že vedle nezávislosti je nutné také upravit a zpřísnit odpovědnost státního zástupce za jeho práci. Aktuální výroky paní ministryně k tématům státního zastupitelství však dávají tušit, že nový zákon z její dílny nebude počítat s posílením nezávislosti státních zástupců, ale spíše bude posilovat roli ministra spravedlnosti a snad mu dá i pravomoc vstupovat do živých kauz. Ač nepochybuji, že paní ministryně je vedena dobrými úmysly, musím před takovýmto přístupem velmi varovat. V českém politickém prostředí by nová silná pravomoc ministra spravedlnosti vůči státním zástupcům mohla vést k jejímu zneužití a někteří státní zástupci by se mohli začít znovu bát vyšetřovat ty trestní kauzy, které se dotýkají politiků či jiných společensky vlivných osob.

Právě dva výše uvedené příklady mě mimo jiné vedou ke kritickému postoji k současnému vedení ministerstva. Domnívám se však, že je zde prostor pro to, aby situace byla napravena. Například tím, že novela občanského zákoníku bude připravena na základě zjištěných praktických problémů a bude vydiskutována s příslušnými odborníky anebo že nový zákon o státním zastupitelství bude respektovat evropské trendy a posílí nezávislost státních zástupců.